Život už je asi takový. Vždycky nás musí překvapovat. Nikdy nic nedopadne tak, jak jsme si namalovali. Alespoň to jsou mé pocity z přetržení mého nejsilnějšího rodinného pouta.

Narodily jsme se jako jednovaječná dvojčata. Já a má sestra Jiřina, o deset minut mladší.

Říká se, že jednovaječným dvojčatům se kromě toho že si bývají k nerozeznání podobná, dějí stejné věci ve stejnou dobu a i jejich osudy se zdají být podobné. Svým způsobem to mohu potvrdit, ale na tom, že se náš svět náhle rozdělil, může vlastně jen jedna z nás.

Ta která byla na počátku všeho. A to jsem já.

Budeme mít domeček!

Chodily jsme do stejné školy, stejné třídy, obě jsme hrály tenis, samozřejmě jsme vynikaly jako deblový pár, měly jsme podobné úspěchy, stejné známky. A to jsme od sebe neopisovaly, ostatně učitelky nás vždy schválně rozesadily, aby si nás tolik nepletly.

A když jsme se ve dvaadvaceti letech obě vdaly a vzaly si zkušené borce z tenisového oddílu, kteří už tzv. byli za vodou a vydělávali dost peněz, výskaly jsme radostí. Když se ujednalo, že si my čtyři postavíme dvojdomek.

Je to levnější a budeme mít k sobě všichni blízko.

Naši chlapci, tedy pánové o deset let starší, slušně vydělávali, takže to nebyl žádný problém. Našla se parcela na kraji města, s dobrým spojením do centra, krásný pozemek u borového háje s výhledem na západní zvlněnou krajinu.

Stavba šla jako po másle, nikde žádný větší zádrhel, ostatně Jarda, manžel mé sestry Jiřiny, byl zaměstnán v projektové kanceláři, takže se v oboru uměl pohybovat a všechno pohlídal. Bylo to jako splněný sen.

Se sestrou jsme měly k sobě pár metrů, společně jsme chodily s našimi dětmi na procházky, mohly jsme se střídat v hlídání a naše malá komunita měla spoustu dalších výhod, jaké vyplývají ze situace, kdy spolu šťastně žijí dva páry, které si rozumějí, vyhoví si a pomohou si a zároveň hledí na to, aby si vzájemně nenarušovaly soukromí.

Idylka má hranice

Společně jsme se všichni i bavili, pořádali zahradní grilování pro naše přátele, kterým samozřejmě předcházely malé turnaje v tenise, abychom měli pocit, že jsme něco udělali pro svá těla a pak bez výčitek debužírovali. Tahle idyla ale měla skončit ze dne na den.

Jardovi se po jednom takovém turnaji udělalo tak špatně, že jsme ho museli odvézt do nemocnice a odtud už se prakticky nevrátil.

Vlastně jen na pár dnů, aby se rozloučil s domovem a rodinou. Byla to nejagresivnější forma zhoubné nemoci, jakou si lze představit, a byla rychlá. Naše reakce byla stejně rychlá jako nemoc, a ještě navíc zbrklá.

I když řešení, co máme udělat po jeho smrti, vymyslel ještě Jaroslav. Kladl Jiřině na srdce, ať se vdá a snáze tak zapomene na to, co se stalo. Natolik byl nesobecký.

Svatba

Znala jsem z jednoho tenisového oddílu chlapíka, který se o mě pokoušel, nadbíhal mi, dokud jsem se nevdala. Na rozdíl od jiných si nás s Jiřinou nikdy nespletl, a tím mě zřejmě zaujal. Vyhledala jsem ho a sestru mu vlastně dohodila.

Jiřina tušila moc dobře, jak se věci mají, když jsem je dávala dohromady, ale nic nenamítala, měla zřejmě na paměti slova svého muže.Sňatek byl ještě rychlejší než námluvy.

Petr, který žil do té doby sám, přijel do vedlejšího sestřina domku se dvěma kufry, víc nepotřeboval.

Vzpomínám si, že už při obřadu jsem pochybovala, jestli je tenhle mužský pro Jiřinu ten pravý. Byl takový bez humoru, všechno sledoval a měl snahu řídit a organizovat, což by nebylo tak zvláštní, kdyby to nedělal s takovou urputností a vervou.

Po čtrnácti dnech soužití v našem dvojdomku „U dvojčátek“, jak se mu v okolí říkalo, jsme obě dvě zjistily, aniž jsme si mu sely cokoli složitě vysvětlovat, že tu něco nesedí, že jsme si to takhle nepřestavovaly. Petrovy vlastnosti, které se projevily poprvé na svatbě, se naplno rozvinuly.

Všichni jsme podle něho dělali všechno špatně, museli jsme to dělat, jak on chtěl, pořádek musel být jak na vojně, nikdo nesměl vyvíjet žádnou chaotickou činnost, všechno muselo být předem plánované – úklid, sekání trávy, venčení psů, procházky s dětmi a jejich aktivity, až nám z toho šla hlava kolem.

Už dost!

Vyvrcholilo to tím, že můj Karel jednoho dne, když se Petr rozhodl vychovávat našeho psa a vodítkem ho začal mlátit po hřbetě, na milého švagra vystartoval, a ačkoli byl menší, najednou vyrostl o hlavu a milému kolegovi z tenisu dal pár pořádných forehandů do zubů. Chvíli byl klid a nikdo nám život neorganizoval.

Pak přišla stavební firma a během chvíle, kdy byl Karel v práci a já s malou Natálkou u babičky, půlila náš dosud společný nevelký pozemek dvoumetrová betonová zeď.

Jako kdysi v Berlíně

Od té doby se zdá, že žijeme jako za časů Berlínské zdi, která rozdělovala východní a západní zónu. Jiřina se s námi nesmí stýkat, a jelikož je těhotná, nedokáže sebrat odvahu nechat se rozvést. Má strach, kdo by se o ni, dceru a to další dítě staral.

Jsem těhotná také, samozřejmě, vždyť já i sestra děláme všechno stejně, a proto se nechci stresovat, chci dítě v klidu donosit a porodit ho do, pokud možno, klidné atmosféry. Ale takhle jsem si to tedy opravdu nepředstavovala. Takhle ne.

Kateřina (35), Praha