Starat se o nemocného otce nebyl žádný med. Na zábavu, natož hledání partnera jsem neměla čas dlouhých šest let. Potom se vše změnilo ve chvíli, kdy jsem to vůbec nečekala.
Všechno se odehrálo jako v nějakém špatném filmu, nebo spíš grotesce. Až do té chvíle byl můj život nejen těžký a smutný, ale i zoufale jednotvárný. Možná to bude znít hrubě, ale starat se o nemocného otce bylo často nad moje síly.
Šedesátka na krku, nějaký partner v nedohlednu a děti daleko. V práci to taky nebyla žádná juchanda, jen dřina a dřina. Navíc, šéfová velká potvora, která nám nedopřála ani cigaretku.
Péče o tátu mě vysilovala
„Tak ženské, tady není žádná dovolená!“ volala na nás, když jsme si s kolegyněmi šly dát jednu nezdravou ven před vrata. Pracovala jsem v takovém velkém podniku na kompletaci součástek.
Že jsem byla po směně unavená jako pes, nemusím zdůrazňovat. Po příchodu z práce na mě už čekal táta. Byl po mrtvici, a aby nemusel do nějakého pečováku, vzala jsem si ho k sobě. Pořád mě jen peskoval a za nic nepoděkoval.
„Ireno, dojdi mi pro pivo! Ireno, povlékni mi postel, asi jsem se něčím polil! Ireno, co bude k večeři?“ volal na mě bez ustání ze svého pokoje a já někdy myslela, že uteču. Ale kam bych asi tak šla?
A tak jsem tomu nevděčníkovi posluhovala do zemdlení a večer padala únavou na ústa, jak se říká.
Potom to ale začalo jít s tátou s kopce. Nakonec už nebyl schopný ani vstát z postele a já si musela najmout pečovatelskou službu, aby za ním chodila dopoledne, když jsem pryč.
Před smrtí mi zanechal vzkaz
Jednou mě zavolala šéfová, že mám u ní v kanceláři telefon. Mobil jsme totiž museli nechávat v šatně ve skříňce, ani nevím proč. Tak jsem šla do té její kanceláře a vyslechla si větu, kterou nechce slyšet žádná dcera: „Váš tatínek umřel.
Ještě před smrtí nám kladl na srdce, že vám máme za něho poděkovat. Prý to nikdy neudělal, aby vás nerozmazlil!“ Přes všechnu vážnost jsem měla co dělat, abych se nerozesmála. Tak on mě ten starý paličák nechtěl v mém věku rozmazlovat?
No to snad není vůbec možné! Pospíchala jsem domů zařídit vše potřebné.
U otcova lůžka jsem zastihla lékaře, který měl vypsat úmrtní list a také ty pečovatelky, co ho chodily opatrovat.
Na pohřebákovi jsem mohla oči nechat
„Už jsme si dovolili zavolat pohřební službu,“ oznámily mi a já byla ráda. Posadila jsem se ke stolu a čekala. Za chvíli už někdo klepal na dveře. Byli to ti pohřebáci.
Jeden z nich byl opravdu moc a moc milý. Měl krásný hlas a prošedivělé vlasy. Usmíval se takovým mírným chápavým úsměvem a hned se dal se mnou do řeči. Vyjádřil mi soustrast, ale rozhovor svedl úplně jiným směrem.
Přišlo mi, že se známe odjakživa. Když mi podal ruku, projel mnou blesk. Měla jsem chuť ho obejmout. Zastyděla jsem se, vždyť mi právě umřel otec! „Mohl bych vás přijít navštívit?“ zeptal se a já jen němě kývla.
Přišel hned druhý den a od té doby jsme se už nerozloučili. Prostě jsem sbalila pohřebáka v den, kdy bych to nečekala ani ve snu.
Irena P. (66), Velvary
