Na svou tchyni nadává skoro každý. O matkách našich mužů bylo napsáno již mnoho vtipů a příběhů. Ten můj však moc vtipný není. S mou bývalou tchyni se totiž nedá vydržet.Se svým bývalým mužem nežiji už mnoho let.

Náš vztah přestal fungovat krátce po narození našeho syna nejen kvůli neshodám ve výchově, ale hlavně kvůli manželově práci. Byl totiž pořád pryč a já zůstávala na všechno sama. Po čase jsem vlastně zjistila, že ho nepotřebuji, a proto se od nás odstěhoval.

Mateřskou dovolenou jsem si opravdu užívala, i když pro mě rozhodně nebyla žádným odpočinkovým časem. Každá matka ví, kolik práce zabere starost o miminko a domácnost, jen málokterá si však zakusila žít s malým dítětem opravdu sama! Dlouho jsem si nechtěla připustit, že některé věci nezvládám.

Když mne ale skolila vysoká horečka a já se nemohla skoro ani hnout, musela jsem požádat o pomoc.Byla jsem sama a potřebovala jsem pomocPo svatbě jsem se přestěhovala z mého rodného města. Rodiče byli daleko, kamarádky taky.

Nejblíž byla manželova rodina, starý tatínek a matka, která svého malého vnoučka viděla po narození jen párkrát a nijak extra o něj, přestože to bylo její první a jediné vnouče, nejevila zájem. Nechápala jsem to a pořád jsem doufala, že se její přístup změní.

Poté, co jsme se s manželem rozešli, to snad začalo být ještě horší! Byla jsem opravdu dost nemocná, tatínek byl zrovna pracovně v zahraničí a já prostě potřebovala pomoci. Zvedla jsem telefon a po velmi dlouhém rozmýšlení jsem vytočila číslo své tchyně.

„ Halo,“ ozvalo se na druhém konci drátu a já měla hned po těch dvou úvodních slabikách chuť telefon položit. Nesnášela jsem její nesympatický hlas. Nicméně jsem se přemohla a pokračovala jsem.

„ Dobrý den, mám na vás velkou prosbu, já mam horečku a byla bych moc ráda, kdybyste mohla pohlídat Pavlíka, bojím se, aby to nechytil taky,“ soukala jsem ze sebe a doufala, že se babička slituje.

Měla jsem štěstí. Zrovna měla volno a za chvíli byla u nás. Vzala malého ven s tím, že by u ní mohl i přespat.

Sotva jsem stála, proto jsem souhlasila a doufala jsem, že se přes noc vypotím a vyléčím.„Tvůj syn je hrozný,“ řekla miDělala jsem opravdu co jsem mohla, abych byla ráno fit a připravená pro svého malého miláčka.

Když ale ráno zazvonila tchyně a já jí uviděla v předsíni, ztuhly mi rysy. „ Ten tvůj syn je hrozný, celou noc brečel a chtěl k mamince, už ho nikdy hlídat nebudu,“ křičela na ně, a malý Pavlík měl celý uslzený obličej a bylo mi ho strašně líto.

Vyčítala jsem si, že jsem ho nechala přes noc s člověkem, který v sobě nemá kouska citu. Přitiskla jsem ho k sobě a hned bylo líp. Tchyni jsme v klidu poděkovala a zeptala jsem se, zda tohle její děti nedělaly.

Že mi přijde normální, že dvouletému dítěti se stýská po mamince nebo že je ubrečený, když na něj asi „něco leze.“ Nechápala a z jejího výrazu bylo patrné, že se jí styl mé výchovy absolutně nezamlouvá, stejně jako celá moje osobnost.

Byla jsem pro ní špindíraRok se s rokem sešel a já musela chtě nechtě do práce a malý do školky. Občasná nevolnost nebo nemoc se nevyhýbaly ani nám, někdy pomohl tatínek, jindy přijela druhá babička a zůstala klidně několik dní.

S tchyni jsme se moc nevídaly. Při každé další návštěvě jsme totiž narážely na další a další neshody, které se mezi námi stále víc vyjevovaly. Začínala jsem chápat, proč s touhle dámou nikdo nevydrží. Proč od ní utekl nejen manžel, ale i oba synové.

Nesmyslně totiž lpěla na vlastních, mnohdy velmi mylných a zvrácených, názorech. Dodržovala nesmyslné normy a nepsané zákony, které když kdokoli v jejím okolí porušil, nejen, že o něm pak smýšlela velmi nelichotivě, ale dávala najevo i svou nadřazenost.

Měla však ještě jednu vlastnost, která nás rozdělovala asi nejvíc. Neuvěřitelně lpěla na čistotě. Její byt byl takřka sterilní.

Já jsem na rozdíl od ní hned od narození syna zastávala názor, že by měl poznat realitu a vytvořit si protilátky, ona měla však utkvělou představu, že já a můj syn žijeme ve špíně.

„ Všude se to jen hemží bakteriemi, tohle tedy jíst nebudu,“ říkávala často. A já se zase nevydržela dívat na to, jak urputně se o dodržování přísných hygienických pravidel snaží.

Znáte například někoho, kdo umývá banánovou slupku předtím, než jí oloupe a banán sní? Já bohužel ano.

Moje tchyně to dělá! Před uložením do lednice či spižírny omývá dokonce i všechny potraviny, které nakoupí v supermarketu. Vždyť na ně přece sahalo tolik špinavých lidí! Když vidím, jak otírá kelímek jogurtu, nemohu se prostě udržet.

A ona zase nezvládá , když náš pes vyskočí na gauč a olízne jí ruku. Tolik bakterií najednou!Psovi umyla nohy v jarové voděČas od času k nám však přišla a hlídala, nebylo vyhnutí.

Ze začátku mi připadalo divné, že si nosí vlastní přezůvky a že talíře, které umyje, nemohu najít, protože je uloží úplně jinam než kam patří.

„ Já vám moc děkuju, že mi pomáháte s hlídáním, ale nic tady prosím nedělejte a nechoďte ani se psem, vždyť je to náročné,“ říkávala jsem jí s tím, ať raději věnuje sto procent svému vnoučkovi.

Stávalo se ale, že jsem se vrátila z práce a našla jí, jak luxuje, vaří nebo skládá oblečení.

Znovu a znovu jsem jí prosila, ať toho nechá a vždycky, když odešla, tajně jsem brečela. Neskutečně mi vadilo, že mou domácnost, mé království, nedokážu ochránit před spáry své tchyně.

Když jsem se ale jednou vrátila a našla jí, jak umývá našemu psovi packy v jarové vodě, aby smyla ty šílené bakterie, neudržela jsem se a řekla jsem jí pravdu.

Urazila se, dokonce se snažila hodit vinu na svého vnoučka s tím, že je to žalovníček, který mi vždycky prozradí, že babička doma něco uklidila. To mne rozzuřilo ještě víc a tchyně odcházela s tím, že už se asi nikdy neuvidíme.

Sama se vzdala svého jediného vnoučkaUplynulo mnoho let. Syn často brečel, že ho nemá babička ráda a já mu vysvětlovala a vlastně lhala, že to tak určitě není, že má jen moc práce. Sama jsem však věděla, že tak daleko můj syn od pravdy rozhodně není.

Dnes už jsem sama babičkou a nikdy svou tchyni nepochopím. Od ono psího incidentu se totiž už nikdy neozvala. Psala jsem jí, posílala fotky vnoučka a různá přání k narozeninám a jiným výročím. Nereagovala.

Pavlíkovi nikdy neposlala ani čokoládu, autíčko nebo jinou pozornost. Jiné vnouče už nikdy neměla a nemám vůbec tušení, jak sklonek svého života prožila.

Zemřela před rokem a já jen doufám, že v příštím životě dostane další šanci napravit své fatální životní chyby.

Kamila H. (62), Rokycany.