Můj příběh je o tom, jak jedno náhlé rozhodnutí vede k jinému, ještě více nečekanému.

Dnes žiji již několik desetiletí s mužem, kterého si vážím a kterého miluji. Nechybělo ale mnoho a tahle idylka by nedošla naplnění.

S Michalem jsem tenkrát chodila sice už skoro půl roku, ale za tu dobu jsme se zase tak moc nevídali. Někdy jsem si říkala, jestli mi takový vztah, založený hlavně na telefonickém hovoru nebo napsaných dopisech za to stojí.

Michal se mi hodně líbil a byla jsem to vlastně já, kdo ho sbalil a ne naopak. Jenže v poslední době jsem cítila, že to zkrátka není ono. Pomalu jsem se připravovala na to, jak z mých úst zazní slovo „rozchod“.

Překvapil mě svým návrhem

Na té schůzce, na níž jsem to chtěla Michalovi oznámit, ale můj přítel přišel s nápadem strávit spolu romantický týden. Docela mi tím vyrazil dech a určitě zbraň z ruky.

Slova o rozchodu, ačkoliv jsem o něm byla už vnitřně přesvědčená, nyní nějak nešla vyslovit. Michal prohlásil, že to chce, abychom oba nějak vypadli z toho stereotypu, ve kterém se pohybujeme.

Snažila jsem se tomu trochu bránit, protože tím se rozchod oddaloval. Když mi ale začal líčit, jak následující týden strávíme, souhlasila jsem. V duchu jsem si řekla, že by to mohl být krásný zážitek na rozloučenou.

Tak nějak jsem i spekulovala s tím, že týden je dost dlouhá doba, než aby se dva lidé mezi sebou nepohádali a já tak získám o důvod víc ke kroku, který hodlám učinit.

Místem, kde jsme onen romantický týden měli strávit, byl osamělý horský srub. Opravdu nebylo snadné se k němu dostat a chvílemi jsem při šplhání do kopce měla pocit, že to vzdám. Zmocňoval se mě i vztek na Michala, že mě do něčeho takového zatáhl.

Bylo to jako v ráji

Jakmile jsme ale dorazili na místo a já si konečně vydechla a rozhlédla se kolem, zmocnila se mě skoro závrať. Od srubu byl nádherný výhled do krajiny, podbarvený navíc tím, že zrovna zapadalo slunce.

Stáli jsme s Michalem, drželi jsme se za ruce a mlčeli, protože slova byla zbytečná. Jestliže jsem ještě při tom škrábání do kopce měla jistotu, že tenhle pobyt bude rozlučkový, následující dny začaly můj pohled měnit o sto osmdesát stupňů.

Řada dvojic určitě sní o tom, jak by se cítila šťastná, kdyby se ocitla na nějakém krásném ostrově bez lidí. Zkrátka svět jenom pro dva. My jsme si s Michalem připadali právě tak, jako v ráji.

Jen my dva, kolem nádherná příroda – a naše nekonečná láska!  Umývat jsme se chodili o něco níž k potoku – nedaleko byla i studánka, odkud se dala čerpat pitná voda.

Potravin jsme měli na týden dost, ale na jídlo jsme ani chuť neměli. Nemohli jsme se nasytit jeden druhého. Byla jsem překvapená sama sebou a svými pocity. Tohohle muže že jsem se chtěla vzdát a říct mu sbohem? Copak jsem byla slepá?

Nikdy jsem toho nelitovala

S každým dalším dnem jsem vnímala stále silněji, jak moc mám Michala ráda. Teprve nyní jsme byli opravdu spolu v plném významu toho slova. Před odjezdem bych nikdy nevěřila, že nastane takový obrat v mém myšlení.

Jediné, co mi nakonec pokazilo náladu, byla nutnost odjezdu ze srubu a návratu zpátky do starých kolejí. Jenže už to nebyly stejné koleje jako předtím. Večer před odjezdem mě Michal požádal o ruku.

Kdyby to býval neudělal, udělala bych to v tu chvíli já sama. Až po letech jsem svému manželovi prozradila, že jsme byli jen krůček od rozchodu.

Vzali jsme se do dvou měsíců po našem romantickém týdnu a věřím, že toho nebudeme litovat. A do toho srubu jsme se pak ještě párkrát vrátili a připomněli si zázrak jménem láska, který tady naplno vykvetl.

Helena K. (57), Liberec