Některé závislosti jsou nevinné, jiné mohou škodit zdraví. Já jsem k sobě dlouho byla bezohledná.

S kouřením jsem začala ještě na střední škole. Byl to zvláštní pocit. I když jsme se schovávali před dospělými v parcích a na hřbitovech, s cigaretou v ruce jsme se cítili důležití.

Všichni známí měli různá přechodná období, přestávali kouřit, potom znovu začínali.

Nechtěla jsem, aby to skončilo

U mě se vyvinula dost silná závislost. Přes den jsem vykouřila třicet cigaret a bylo mi jedno, zda jsem celý den uklízela byt nebo proseděla spoustu hodin v práci.

Když jsem se vdala, kouřil i manžel, takže jsem neměla motivaci s tím skončit nebo se alespoň omezit.

Po rozvodu moji závislost prohloubil stres. Po padesátce jsem se pak seznámila s jedním o něco mladším mužem. S Alexem jsme si hodně dobře rozuměli, až na jednu věc, na to moje nikotinové šílenství. On se přes ty cigarety nedokázal přenést.

Mrzelo mě, že náš slibně se rozvíjející vztah může ztroskotat právě na tomhle. Další šok přišel za pár týdnů, když jsem byla na pracovním pohovoru. Tam se mě ředitel firmy otevřeně zeptal, zda jsem kuřačka a po mé kladné odpovědi se netvářil příliš nadšeně. A tak jsem si řekla, že s tím skončím.

Ultimátum jsem dodržela

Nejprve jsem snižovala počet vykouřených cigaret. Klesl sice na deset, ale to bylo stále ještě daleko od nuly. Rozzlobila jsem se a poloprázdnou krabičku jsem si zamkla v zásuvce stolu v práci. Uvědomila jsem si, že touha po nikotinu dosud plně ovládala můj život.

Alexovi jsem odpřisáhla, že s kouřením naprosto skončím. Dala jsem sama sobě i ultimátum. On mi prozradil, že měl kdysi stejný problém. Dokonce se kvůli tomu s ním rozešla přítelkyně. Nedala mu šanci, zatímco on se rozhodl, že mně ji dá. Trávili jsme spolu čím dál více času.

Začala jsem i sportovat, abych pomohla svým prokouřeným plícím trochu se vzpamatovat. Dnes po deseti letech nemohu cigarety ani cítit. A Alexovi, ze kterého se stal můj druhý manžel, jsem vděčná za to, že mi možná prodloužil život.

Dagmar R. (62), Olomouc