Bydlet a žít s někým vyžaduje velkou dávku tolerance. Když na jedné straně chybí, musí to skončit špatně.

Vždycky jsem si myslela, že žárlivost je hloupá vlastnost a moc nedokazuje sebevědomí daného člověka. A zůstala jsem u toho názoru i poté, co jsem se musela rozvést kvůli nevěře mého manžela.

Nějaká jiná na mém místě by si možná řekla, že ho měla více hlídat a kontrolovat. Nic takového mi ale nebylo vlastní.

Jeho zájem mi lichotil

Sama jsem zůstat v pětačtyřiceti letech nechtěla. Poohlížela jsem se proto po nějakém chlapovi, který by nechytal ve středním věku druhou mízu a který by to měl v hlavě srovnáno. Díky internetové seznamce jsem nemusela čekat moc dlouho.

Ivan byl z Ostravy, stejně jako já, jen bydlel v jiné čtvrti. První rande jsme si dali v centru na náměstí a já jsem si hned řekla, že jsem měla štěstí.

Bylo to samozřejmě předčasné, protože své temnější stránky každý člověk nejprve skrývá a někdy trvá hodně dlouho, než vyplynou na povrch. Tím kamenem úrazu u Ivana byla jeho nesnesitelná žárlivost.

V prvních fázích našeho vztahu jsem jí ale trochu domýšlivě považovala za upřímný zájem o moji osobu. A jeho zajímalo skutečně všechno, takřka každá minuta mého života.

Oproti mému bývalému muži, který se ke mně v posledních letech manželství choval lhostejně, to byla příjemná změna. Ráda jsem se Ivanovi se vším svěřovala a v duchu jsem se dokonce radovala, že jsem našla tak pozorného muže.

Vadila mi nedůvěra

Když jsme měli vztah už čtvrt roku, začali jsme vážně uvažovat o tom, že bychom spolu mohli i bydlet. Ivan by se přestěhoval ke mně, protože můj byt byl větší. Svoji garsonku by pronajímal. Zanedlouho jsme to skutečně udělali.

Myslela jsem si, že svého nového přítele už celkem znám a že mě společné bydlení ničím nepřekvapí. Mýlila jsem se. Postupně jsem si začala uvědomovat, že se Ivan snaží ovládat a kontrolovat celý můj život. Doslova si mě přivlastňoval.

Dělal to ale pomalu a nenápadně, takže chvíli trvalo, než jsem se proti tomu začala vzpouzet. Nejvíc se mě dotýkala jeho žárlivost. Ta je přece projevem nedůvěry – a pokud mi Ivan nevěří, proč se mnou tedy zůstává a bydlí?

Několikrát denně mi volal i do práce a ptal se, co dělám. Když skončil dřív, přicházel mi naproti.

Kdykoliv jsem chtěla podniknout něco samostatně, třeba jít si někam sednout s kamarádkou, tvářil se dotčeně a měl vyčítavé řeči o tom, že už mi na něm nejspíš nezáleží. Pomalu, ale jistě mi docházela trpělivost.

Sledoval mě tajně na ulici!

Velkým zlomem pro mě bylo, když jsem Ivana přistihla, jak mi tajně kontroluje mobilní telefon. To už jsem si nenechala líbit. Udělala jsem scénu, po které se trochu stáhl, ale už jsem mu moc nevěřila. Teroru z jeho strany ale nebyl konec.

Dvakrát jsem zjistila, že mě tajně sleduje na ulici. Dobře jsem ho viděla a přesto to pak doma popíral. Mezi námi narůstalo napětí. Po jedné hádce, kdy mi Ivan opět vyčítal, že myslím jenom na sebe a že ve vztahu mají být dva pořád spolu, jsem řekla: dost!

Varovala jsem ho, že pokud nezmění svoje chování, bude se muset odstěhovat. Zabralo to jen na chvíli. Nakonec jsem ho málem vyhazovala za asistence policie. Bylo jasné, že je to i konec vztahu.

V té chvíli jsem si říkala, že je možná opravdu lepší být zase chvíli sama. Ivan se pak ještě několikrát pokoušel mě kontaktovat. Sliboval, že se polepší. Nevěřila jsem mu. Nehodlala jsem opakovat stejnou chybu dvakrát.

Pokud s někým budu zase žít, určitě to nesmí být člověk, který si dělá nárok na druhého jako na svůj majetek. Vztah je o tom, že spolu dva lidé jsou, ne že jeden druhého vlastní!

Eva B. (47), Pardubice