Může se stát, že do některých vztahů je člověk skoro donucen jít. A já zpětně dodávám: naštěstí.
Zamilovat se na první pohled se dá nejen v patnácti, ale i po čtyřicítce. Zjistila jsem to sama na sobě. Bylo to dokonce oboustranné. Také Jirka si mě od samého začátku začal všímat způsobem, který mě nenechával na pochybách, že se mu líbím a že mě chce. Jenže v našem věku člověk mívá rodinu a závazky – a to platilo u nás obou.
Odsoudili mě předem
Jednalo se o kolegu z práce, takže jsme se vídali denně a často spolupracovali na nějakém úkolu. Také proto jsme se velice rychle sbližovali – tak rychle, že to neušlo očím a uším lidí kolem nás.
Aniž by mezi mnou a Jirkou ještě k čemukoliv osobnímu došlo, už si nás dali dohromady a dostali jsme se do řečí. Protestovat bylo marné. Kolegyně Magda, pověstná moralistka, mě jednoho dne odchytila u oběda a snažila se mi domluvit.
Ptala se mě, kam prý jsem dala rozum a připomínala mi přísloví „co je v domě, není pro mě“. Podotkla, že všichni o mě a o Jirkovi už vědí. V očích jsem jí četla odsouzení za to, že jsem vdaná a začínám si se ženatým mužem, navíc oba máme děti.
Obořila jsem se na Magdu, co je jí do toho. Tou reakcí jsem jí jen potvrdila, že řeči jsou pravdivé. Nezbývalo než se s tím svěřit Jirkovi a probrat s ním situaci. S odzbrojujícím úsměvem přiznal, že to pro něho není jednoduché, protože nemá čisté svědomí.
Vysvětlil mi, že se mu líbím, ale nechce mi narušovat manželství. On sám to doma měl trochu volnější, po odchodu dcery se s manželkou dohodl, že z donucení spolu nebudou.
Doneslo se to manželovi
Jirka to měl tedy jednodušší. Já jsem žila v manželství, ze kterého bych už dávno odešla, kdybych k tomu měla sílu a odvahu. Z Arnošta, mého muže, se léty vyklubal zamračený morous, který ve vztahu setrvával jen z pohodlnosti.
Nedovedla jsem si představit, že bych vedle něho trávila stáří. Těch sedmnáct společných let bohatě stačilo. Jenže byly tady děti – sedmnáctiletá dcera a patnáctiletý syn – a ty potřebovaly pevné rodinné zázemí.
Rovněž z ekonomických důvodů nepřicházelo v úvahu, abych jistotu manželství, jakkoliv problematického, vyměnila za něco jiného. Do některých věcí je ale člověk zkrátka nepřímo donucen.
Řeči o mimomanželském vztahu mezi mnou a Jirkou si našly cestu nejen po podniku, ale i za jeho zdi. Jednoho odpoledne se Arnošt vrátil z práce a chladně mi oznámil, že si spolu musíme promluvit. Tušila jsem, čeho se náš rozhovor může týkat.
Děti naštěstí nebyly doma – syn byl ve výtvarném kroužku a dcera u kamarádky. Arnošt na mě hned spustil, že si nezasloužil, abych ho tak zesměšnila. Chápe, že jsme spolu dlouho a život s ním mě už nebaví, ale nevěrou jsem to prý řešit nemusela.
Jednou budeme spolu
Bránila jsem se, že já si zase nezasloužím, aby můj muž věřil více pomluvám než mému slovu. On se ale nenechal ničím přesvědčit. Rozvodem sice nehrozil, ale jasně dal najevo, že až i náš syn bude plnoletý, nebude mít důvod se mnou zůstávat.
Ten tlak neopodstatněných pomluv byl nakonec natolik silný, že nás dva s Jirkou dal skutečně dohromady. Řekli jsme si: proč se trápit tím, že něco, co si ve skutečnosti stejně přejeme, by mělo být jen teorií?
Ani jeden z nás se nerozvedl, ale se svým vztahem se netajíme. To, že si na nás moralisté ukazují prstem, nás nevyvádí z rovnováhy – vždyť to byly právě lidské řeči, které nás nakonec přiměly zaujmout stávající role. Víme, že jednou budeme spolu.
U mě je to limitováno rozvodem, až synovi bude osmnáct let, u Jirky je konec jeho manželství už pouhou blížící se formalitou. Kromě toho změnil Jirka i zaměstnání a tím skončila i aféra v práci. Pro nás dva je to však stále začátek.
Lenka B. (44), Jičín
