Jsem nekonfliktní člověk, který se snaží lidem vyjít vstříc. Před časem jsem ale díky nové kolegyni zjistila, že to vždycky nejde.

Když nastoupila Jolana k nám do kanceláře, už po měsíci jsem si všimla, že chce přehodit co nejvíc práce na ostatní. Když jí došlo, že jsem ji prokoukla, začala intrikovat.

Vyprávěla šéfovi, že někteří lidé, místo aby pracovali v kanceláři, tráví spoustu času na zbytečných schůzkách se svými klienty po kavárnách. A ukázala na mě. Šéf se naštval. Zavolal mě na kobereček. Počkala jsem si proto na jeho dovolenou.

Vrátila jsem úder

Bylo mi jasné, že ve spěchu nadělá spoustu chyb. Proč bych ji měla krýt? Běžně bych ty nedostatky opravila, tentokráte jsem to ale odeslala vedení. Věděla jsem, že riskuji své osobní ohodnocení a krupobití dolehne i na mého šéfa. Jinak to ale nešlo.

Všichni počítali s tím, že to budu opět já, kdo chyby odchytí a napraví – nad rámec své práce a svého času. Něco se s tou naší kolegyní konečně ve mně hnulo, abych to přestala dělat. Nebyly to ani dva dny, šéf si mě zavolal a nechal mě podklady předělat.

Bouře se kupodivu nekonala. Jolanu čekal po dovolené nepříjemný pohovor. Hned věděla, odkud vítr fouká. Stěžovala si na mě, kudy chodila. Zatímco se věnovala pomlouvání, já makala jako šroub.

Chytla se

Dávala jsem si záležet, aby mé zásluhy každý viděl. Pak jsem dostala nápad. Požádala jsem šéfa, zda by mi nepřidělil někoho šikovného k ruce, že mám náročného klienta. Onou osobou by mohla být třeba Jolana. A ta se nechala chytit na udičku.

Začala hystericky vykřikovat, že mně nebude posluhovat a může jít klidně pracovat jinam. S tím se rozběhla k šéfovi. Myslela si, že to u něj má stále dobré, a když mu pohrozí výpovědí, přikloní se na její stranu. Jenomže šéf její výpověď přijal. Inu, někdy je potřeba na hrubý pytel dát hrubou záplatu!

Iva (61), Klatovy