Myslela jsem si, že se mi do hlavy nikdo nemůže dostat. Na tenhle omyl jsem pak doplatila.
Asi každý člověk udělá občas v životě nějakou hloupost, které pak lituje. Nejhorší je, když se do něčeho takového nechá zatáhnout dobrovolně. S kolegyní Martinou jsme se jednou bavily o tom, jestli opravdu na lidi účinkuje hypnóza.
Já jsem o tom trochu pochybovala, zatímco Martina byla naprosto přesvědčena, že ano. Až zpětně vím, že tehdy na hypnózu zavedla řeč úmyslně.
Nechala jsem se přesvědčit
Zatímco Martina prohlašovala, že hypnóze musí podlehnout každý člověk, já jsem tvrdila, že to platí pouze pro jedince, kteří se nechají ovlivnit. Vznikl z toho docela ostrý spor. Martina mi na jeho konci navrhla, abych se o tom sama zkusila přesvědčit.
Má jednu známou, která mě dokáže uvést do hypnotického stavu, ať se budu sebevíce bránit. Mám takovou povahu, že nerada v něčem ustupuji a vždycky chci dokázat svoji pravdu. Proto jsem s tímto návrhem souhlasila.
Samozřejmě jsem ani na chvilku nepochybovala, že pravda bude na mojí straně. Martina mi domluvila návštěvu u té své známé, s tím, že mě bude doprovázet.
Vyslovila jsem přání, že by mě mohl doprovázet i současný přítel nebo dospělý syn, ale to mi kolegyně vymluvila.
Hypnotizérku by prý přítomnost dalších lidí rušila. Více jsem nenaléhala a skutečně jsem se tedy na tu podivnou návštěvu s Martinou vypravila.
Šok v práci
Když jsem onu známou své kolegyně spatřila, musela jsem uznat, že má něco do sebe. Vyzařovalo z ní tajemné charisma. Hned první pohled do mých očí byl natolik silný, že jsem ho nevydržela. Hypnotizérka na mě mluvila a já cítila, že nad sebou trochu ztrácím kontrolu.
Po chvíli jsem se ale vzpamatovala a uvědomila si účel naší návštěvy. Samotnou mě pak překvapilo, co se odehrálo.
Ta žena na mě zapůsobila natolik silně, až jsem téměř ztratila vědomí. Jakmile jsme pak z jejího bytu s Martinou odešly, musela jsem uznat, že pravdu měla kolegyně a nikoliv já.
Netušila jsem ale, jaké šokující věci mě v následujících dnech potkají. Nejprve jsem se dost nepříjemně pohádala se svojí nadřízenou. Z té měla většina lidí obavy a ani já jsem se nikdy nesnažila jí odporovat. To, co jsem byla náhle schopná jí říct, mě samotnou překvapilo.
Připadalo mi, jako by najednou ve mně byly dvě osoby: jedna z nich na šéfovou skoro křičela, zatímco ta druhá to zmateně pozorovala a nedokázala to zastavit. Jakási vnitřní síla uvnitř hlavy mě k tomu prostě donutila. Skončilo to velkým skandálem.
Nadřízená si mě pak pozvala na kobereček a doporučila mi, ať si po tomto výstupu najdu jinou práci.
Kdo za to mohl?
Odešla jsem toho dne domů naprosto rozhozená a s pláčem na krajíčku. Uvědomovala jsem si, co se stalo, a nechápala jsem, proč jsem tomu nedokázala zabránit. Zanedlouho přišel i soukromý problém. Pohádala jsem se s přítelem, aniž bych to vlastně chtěla.
Řekla jsem mu dokonce, že se s ním chci rozejít. Přitom mě vlastně nic takového předtím vůbec nenapadlo a neměla jsem k tomu důvod. Přítele se to dotklo, ale já jsem to zpátky už vzít nemohla.
V průběhu několika dnů jsem si tak pokazila všechno dobré, na čem se dalo stavět.
Došlo mi přitom, že moje neovladatelné chování má spojitost s návštěvou hypnotizérky. Chtěla jsem po Martině vědět, co mi vlastně ta žena řekla. Přiznala se mi se zlomyslným úsměvem, že to všechno udělala ona – sama napověděla své známé, jak mě má ovlivnit.
Důvodem bylo to, že mně se na rozdíl od ní všechno dařilo. Škody, které způsobila, už nešlo napravit. Práci jsem si našla jinou, s Martinou jsem se přestala stýkat a s přítelem už se to dát dohromady nepodařilo.
Dnes už jsem na tom ve všech ohledech lépe, ale jedno vím zcela jistě: nikomu už nedovolím, aby mi vstoupil do mé mysli!
Lucie R., (56), Brno