Je možné, aby si porozuměla žena, která miluje plesy s mužem, který je nesnáší? Ano, je to možné!

Měla jsem vždy spoustu různých zájmů, byla jsem hodně společenská. Mezi ty hlavní patřil každopádně tanec. V mládí jsem chodila na zábavy, plesy i diskotéky, všude tam, kde jsem mohla tuto svoji vášeň naplno uplatnit.

Tomáše, prvního manžela jsem ale našla někde úplně jinde – klasicky na pracovišti. Prožili jsme spolu pěkných dvacet let, pak mě šokoval tím, že se zamiloval do jiné ženy a všechno, co jsme vybudovali, zrušil.

Zůstala jsem sama s dcerou, která už také měla svůj vlastní život a připravovala se na vysokoškolské studium.

Doprovodila jsem kamarádku

S Tomášem jsme mimo jiné chodili často tancovat. To mi nyní chybělo, neměla jsem tanečníka. Dala jsem si proto inzerát, ale z odpovědí jsem si bohužel nikoho nevybrala.

Většina z těch mužů brala moji nabídku jako záminku k navázání úplně jiného vztahu, což jsem zrovna spojovat nehodlala.

Vzdát se svého koníčku jsem však neměla v úmyslu, takže když mi nabídla kamarádka, ať na plesy chodím s ní a s manželem – on že si nás obě na parketu prostřídá – přijala jsem. Tajně jsem doufala, že se tam třeba objeví i nějaký další schopný tanečník.

Hned na prvním plese se stala osudová věc, o které jsem ale tehdy ještě netušila, jaké důsledky bude mít. Poté, co jsem osaměla u našeho stolku, když kamarádka odešla tančit s manželem, přistoupil ke mně muž zhruba mého věku.

Byl docela sympatický a nevtíravý, spíš působil nesměle. Požádal mě o tanec a já jsem mu slíbila ten příští, protože jedna skladba se právě blížila ke konci. Jakmile jsme pak společně vešli na parket a spustila hudba, pochopila jsem příčiny mužovy nesmělosti.

Třikrát a dost!

Jako zkušená tanečnice jsem okamžitě odhadla, že můj společník nemá s rytmickými pohyby skoro žádné zkušenosti. Skoro to vypadalo, jako by Luděk, jak se mi představil, tančil s naprostou nechutí.

To se mi samozřejmě nelíbilo a nebavilo mě to, ale zachovala jsem si dekórum a nějak jsem ten tanec odtrpěla. Ke konci jsem přemýšlela, jak zdvořile odmítnout případnou další Luďkovu nabídku. Doufala jsem, že nepřijde, ale mýlila jsem se.

Nenašla jsem v sobě dostatek otevřenosti a tak jsem se zaťatými zuby souhlasila s dalším tancem. Bylo to ještě horší než předtím a už jsem se musela opravdu držet, abych svému partnerovi něco neřekla. Rozhodla jsem se, že mu to povím, až dotančíme.

Tak jsem i učinila. K mému překvapení s těmi slovy Luděk souhlasil a vzápětí mě šokoval přáním, jestli bychom nemohli absolvovat ještě jeden tanec. Slíbil, že mi pak všechno vysvětlí. Zvítězila ve mně zvědavost a obětovala jsem i třetí trápení na parketu.

Už netančíme, ale jsme spolu

Luděk mě potom doprovodil ke stolu a po cestě začal vyprávět. Přiznal se, že nikdy tanec neměl rád a na dnešním plese je v důsledku prohrané sázky s kamarády. Jejím předmětem bylo, že musí přijít na ples a třikrát si zatančit. Znovu se mi omluvil a chtěl se vzdálit.

Svojí upřímností mi byl najednou docela sympatický. Pozvala jsem ho tedy k našemu stolu. Pravdou je, že tam zůstal sedět po celou dobu, i když jsem mu nabízela, že ho tančit naučím.

Domluvili jsme se nakonec na tom, že se sejdeme v prostředí, které mu bude příjemnější. Tak se i stalo, jednou, dvakrát, třikrát… Luděk byl stejně jako já rozvedený a otevřený novému vztahu.

Přestože jsem ho dodnes lásce k tanci nenaučila, jsme už přes patnáct let v manželském vztahu. A já mám vlastně o důvod víc mít tanec ráda.

Věra L. (59), Brno