Rodiče by měli pochopit, že jejich děti chtějí jít svojí vlastní cestou.

Vdávala jsem se brzy, krátce po dvacítce a chtěla jsem mít hned rodinu. Dlouho jsem si pak myslela, že můj sen stát se matkou se nesplní.

Po mnoha útrapách a krizích jsem v jednatřiceti letech přivedla na svět dceru Jitku. Celou tu dobu mi byl oporou můj manžel Mirek. Další dítě jsem už mít nemohla a tak jsme Jitku vychovávali jako jedináčka.

Nečekaný útěk

Nikdy jsme nebyli příliš bohatí, ale dcera měla vždy všechno, na co pomyslela. Žili jsme výhradně jen a jen pro ni. Ona nám naši péči vracela. Nebyly s ní problémy, skvěle se učila.

Studovala na prestižním gymnáziu a počítali jsme samozřejmě s tím, že Jitka půjde na vysokou školu.

Potom, tři měsíce před maturitou, přišel šok. Stalo se něco, s čím jsme ve snu nepočítali. Z ničeho nic totiž dcera odešla z domova. Nechodila ani do školy. Nevěděli jsme, co s ní je. Pátrala po ní i policie. Po týdnu se Jitka ozvala.

Oznámila nám, že je už dlouho zamilovaná a nyní se rozhodla s tím přítelem žít. To ale nebylo všechno. Zároveň nám také řekla, že je v jiném stavu. Právě proto vlastně od nás utekla, protože se bála naší reakce. Mně a Mirkovi se najednou zhroutil celý svět.

Nemohli jsme ale nic dělat, protože Jitka byla plnoletá. Nechala se přesvědčit k tomu, abychom se sešli na neutrální půdě a tam jsme si všechno vyříkali. Slíbila, že maturitu určitě udělá. Tak se také stalo. Ke zkouškám na vysokou školu už však nešla.

Chladné vztahy

Svého přítele Tomáše nám dcera představila až po maturitě. Nepůsobil na nás vysloveně špatně, ale ani příliš výrazně. Já sama jsem nechápala, co na něm dcera vidí.

Bylo to určitě dáno i tím, že nám ji vlastně odloudil a zničil naděje, které jsme do ní vkládali.

Narodila se jim holčička a z nás se tak stali prarodiče. Neměla jsem z toho ale takovou radost, jakou jsem si vždycky představovala. S Jitkou a Tomášem jsme se téměř nestýkali. Dotklo se mě potom, že se tajně vzali a nic nám o tom neřekli.

To přerušilo vztahy na dost dlouhou dobu. Často jsem uvažovala o tom, jak Jitka zvládá své mateřské povinnosti. Trápilo mě, že vnučku vlastně skoro nevidím. Většinou jsme si jen telefonovali, s kočárkem za námi přijela dcera jen asi čtyřikrát do roka.

Pak mě jednoho dne překvapila, když mi sdělila, že bude dálkově studovat vysokou školu. Byl to pro mě dost šok. Nedovedla jsem si představit, jak to chce udělat na mateřské. Dcera mi řekla, že Tomáš jí v tom bude podporovat. Ani slovem se nezmínila, že bychom mohli pomáhat i my, jako její rodiče.

Konečně jsme to pochopili

Dnes přiznávám zpětně, že jsme Jitku podcenili. Nejen, že úspěšně zvládla tu vysokou školu, vzápětí poté si našla i práci v prestižní zahraniční firmě. Už během toho studia naše chladné vztahy roztávaly.

Uvědomovala jsem si, že Jitka má na svá životní rozhodnutí právo a že se nemůžeme cítit dotčeni, když si zvolila vlastní cestu. Měla jsem o tom dlouhý rozhovor s Mirkem, který skončil vzájemným přiznáním, že jsme se chovali příliš egoisticky.

Najednou nám bylo líto toho promeškaného času, o který jsme přišli svojí vlastní zatvrzelostí. Vydali jsme se na neplánovanou návštěvu. Jitka byla překvapená, ale vyslechla nás. Byl u toho i Tomáš. Také na něho jsem se nyní dívala jinak.

Došlo k všeobecnému usmíření a dokonce se objevily i slzy. Slíbili jsme mladým, že už nebudeme takoví, jací jsme byli dřív a že se na ně nikdy nebudeme zlobit.

Ukázalo se totiž, že jsou vlastně moudřejší než my. Dnes jsme těmi správnými prarodiči, kteří si váží toho, co všechno jejich dcera zvládá. A Jitka nám nikdy nic nevyčítala, za to si jí také velmi ceníme.

Monika Z. (59), Ostrava