Když jsme tu chatu kupovali, bylo kolem toho hodně slávy. Měli jsme oba dva s manželkou radost. Dlouho nám ale to společné štěstí nevydrželo. 

Chatička byla tím, co jsme si já i Marcela přáli. Neměli jsme děti, a tak jsme se těšili, že budeme mít něco, co nám potřebu starat se o objekt našeho zájmu, nahradí.

Už mi bylo skoro padesát, ale Marcela by bývala ještě mohla dítě mít, ale říkala, abych to neřešil, že co má přijít, přijde. Měla pravdu, jenom jsem netušil, že se mohou stát věci, které můj život zcela převrátí.

Dohazovač

Mělo být výhodou, že naším sousedem v chatové osadě byl můj kolega, který mi koupi chatky dohodil. Jistě, zpočátku cokoli jsem potřeboval, nezaváhal s pomocí, půjčil mi nářadí, které mi zrovna chybělo, asistoval mi při opravách.

Jarda byl pořád na dohled, jako by nás vzal pod svá ochranná křídla. Jeho chatka, nebo spíš takový rozložitější bungalov, s námi prakticky sousedila. Časem jsme ovšem zjistili, že tahle výhoda má i své stinné stránky.

Jarouška jsme měli i ve chvílích, kdy bychom se bez něho bývali obešli. Pokud jsme toužili po romantickém večeru ve dvou, mohli jsme téměř vzít jed na to, že bude ve třech a romantický nebude.

Jaroušek byl zábavný, ale byla s ním taková ta zábava, která člověka spíš unaví.

Anekdoty, z nichž jsme spoustu znali a ty které jsme neznali, byly značně trapné, nebo příhody, které vypadaly jako vystřižené z časopisu, kde je píše redaktor, co si je každý týden vymýšlí, aby mu dali výplatu.

Byl u nás stále

Bylo toho víc, co nám soužití s Jardou začalo pomalu, ale jistě ztrpčovat. Jaroušek u nás zůstával „na pokec“ do pozdních hodin a obvykle se dost opil, a to aniž bychom mu nějak nalévali, on si vždycky přinesl bohatou zásobu.

Stávalo se, a to stále častěji, že si pak na lavici, na které seděl, lehl a začal v tu ránu chrápat. Starostlivá Marcela ho přikryla dekou a my měli zase jeden večer odbytý. Měli jsme co dělat, abychom Jardu poslali se dospat k sobě alespoň ráno.

Měl to poměrně snadné. Nikdo ho nesháněl, byl dva roky rozvedený, žena mu děti půjčovat nechtěla, tak se upnul na nás. To léto, kdy jsme se začali „rekreovat“ v naší chatě nás tedy stálo hodně sil.

Na podzim jsem byl rád, že můžeme ten vytoužený rekreační objekt zazimovat a že už Jardu uvidím jen v práci.

In flagranti!

Jenomže jsem se šeredně spletl! Jednoho dne jsem přišel domů z práce brzy, protože mě šéf poslal, ať připravím na zítřejší poradu nějaké podklady a já jsem se na tom rozhodl pracovat doma. Klíč byl zevnitř v zámku. Marcela měla být v tuhle dobu na odpolední.

Rozhodl jsem se, že se podívám oknem, koneckonců mohli být uvnitř zloději, někdo našel klíč… hlavou se mi začaly rojit různé scénáře. Vzal jsem z kůlny žebřík a opřel ho o parapet okna. To, co jsem uviděl, mě málem srazilo dolů.

Uvnitř, v kuchyni, se děly ty nejhanebnější nepřístojnosti mezi mou Marcelou a Jaroslavem! Nevím, jak jsem se dostal zpátky na pevnou zem. Neviděli mě a já jsem teď nevěděl, jestli je to výhoda, nebo ne.

Když jsem si vybavil tvář mé ženy, došlo mi, že to, čeho se dopouštěla s mým kolegou, se jí líbí! Že by ji přepadl a donutil být po vůli násilím, o tom nemohla být řeč!

A byl jsem si v tu chvíli, bohužel jistý, že Marcele se to líbí mnohem víc, než když takto zkoušíme počít společně dítě. Chvíli jsem tam seděl na zemi pod oknem a k mým uším doléhaly zvuky té trapné činnosti.

Ano, došlo mi, že nejsilnější pocit který se mě, po tom, co jsem uviděl, zmocnil, bylo trapno! Bylo mi žinantní dobývat se dovnitř, když jsou, jak se tak lidově říká, v nejlepším.

Pak jsem si uvědomil, že jsem chtěl pracovat, a domyslel jsem si, jak mi to asi půjde, když bude moje žena chodit kolem a zpívat si vesele, protože bude mít jistě dobrou náladu, jak jsem tak dle svého zážitku odhadl. Vydal jsem se zpátky do práce s tím, že tam zůstanu přes noc.

Už je mi to jedno

Při práci jsem tedy alespoň trochu zapomněl na to, co jsem viděl, měl jsem před očima důležitá čísla, prognózy vývoje a statistiku, to mě vždycky spolehlivě přivede k duševní rozvaze. Proto už jsem kolem sedmé večer mohl zavolat:

„Miláčku, já dnes nepřijdu domů, budu v práci přes noc, musím se přičinit před zítřejší poradou…“ Jak ta vám byla smutná! „Ty mě tu CELOU NOC necháš, samotnou?! Kvůli nějakým číslům? Kvůli svému šéfovi?

To je hrozné… No, co se dá dělat, půjdu brzy spát, raději nechám tedy klíč zevnitř, kdyby se na mě chtěl někdo dobývat, budu se totiž sama doma bát. A taky si možná vezmu prášek, abych bez tebe usnula, protože co tady jiného tak sama můžu dělat?

Takže se sem NIKDO nedostane. Dobrou noc, pracuj pilně, broučku…“ Bylo to moc dojemné. Dělal jsem jakoby nic. Je to už dvacet let a já stále dělám jakoby nic. Náš syn Karel není můj a já dělám jakoby nic. Alespoň, že mi zůstala ta čísla.

A kolega Jaroušek už za námi na chatě nechodí. Občas se u něj zapomene Marcela. On Jarda mi byl vždycky připravený s čímkoli pomoci.

Robert (75), Praha