Vyzvídala jsem na babičce, co udělá dospělým ženám největší radost. Moje babička odpověděla, že určitě květiny, zvlášť v době, kdy se blíží MDŽ.
Naši se rozvedli. Bylo mi mámy líto. I když jsem byla malá holka, vycítila jsem, že se mámin svět rozsypal na střípky a že cítí velikou úzkost. Nejhorší bylo, jak moc se snažila být statečná.
Bolelo to a skřípalo jako falešné tóny houslí, které se nesly zezdola, když byl osmiletý Vašík, muzikantův synek, nucen cvičit.
Od rána do večera se na mě usmívala, vařila moje oblíbené dobroty, aby mi udělala radost, prala, žehlila, abych chodila i v době, kdy se můj domov hroutí, jako ze škatulky. V noci to bylo horší. Myslela, že neslyším, jak pláče.
Zakrývala jsem si uši a prosila svého anděla, v něhož jsem skálopevně věřila, aby udělal zázrak a nějak zařídil, aby přestala plakat. To se však nestalo.
Táta už bydlel u jiné ženy a máma, přes den statečná, pracovitá a silná, po nocích podléhala nekonečnému smutku.
Radost
Obdivovala jsem ji tím spíš, že jsem přece jen už nebyla žádné mimino a částečně jsem i chápala, co dělají rozvody s jinými ženami.
Tak třeba maminka mojí spolužačky Anduly skončila na psychiatrii a naše sousedka odnaproti, ta když se rozvedla, najust si vzápětí přivedla do kvartýru milence. Chlap jí za několik dnů utekl i s penězi, elektronikou a šperky. Tím víc jsem si mámy vážila.
Nepřivedla mi domů bezcharakterního týpka se zlodějskými sklony, ba ani neskončila v péči odborných lékařů. Jen prostě po večerech plakala. Radila jsem se s babičkou, co asi tak podle jejího názoru udělá dospělým ženám radost.
Babička mínila, že nejlepší by byly květiny, zejména v období, když se blíží Mezinárodní den žen.
Dárek
Bylo mi sotva jedenáct, peněz jsem moc neměla, jen to, co bylo v prasátku. Šetřila jsem si na vyřezávanou, ozdobnou krabičku na korále, prstýnky a řetízky, vídala jsem ji cestou do školy ve výloze.
Bylo mi jasné, že na ni, pokud chci udělat mámě opravdovou radost, musím zapomenout. Pracně jsem z prasátka vytřásla jeho obsah a koupila kytici rudých růží, které měla nejraději. To byla ovšem jen první část plánu.
Slavnostně jsem dokráčela s pugétem domů a hned v předsíni vítězoslavně zvolala: „Mami, tady máš dárek. Posílá ti ho táta.“ Vběhla do chodby jako blesk a očima přejela kytici. Pak se podívala na mě, znovu na kytici.
Objala mě a rozplakala se tak bolestně, jako by už byla noc. Do ucha mi šeptala: „To není od táty, viď?“ A pak mi ještě šeptala, že jsem ta nejbáječnější holčička pod sluncem, která dala za růže pro maminku svoje úspory. Růže si usušila, vydržely jí pak ve váze na památku celá léta.
Helena (66), Kroměřížsko
Jak krásné, že dcera myslela na svoji mámu v tak těžký čas. Rudé růže jsou krásný dárek!
Je to moc hezký příběh. Někdy i drobný gesto může udělat hodně. Obdivuju, jak ta holka myslela na maminku.