Vztahy s druhými lidmi mohou přetrvávat ještě dlouho poté, co odejdou na věčnost..

Lidé se často pohádají kvůli naprostým hloupostem. Stane se, že si kvůli tomu zničí vztah, který fungoval dlouhá léta k oboustranné spokojenosti. Vždycky mají ale možnost svoji chybu napravit – tedy alespoň do té doby, dokud jsou oba naživu.

Změnila se k horšímu

Zdena byla mojí kamarádkou z prvního zaměstnání, kam jsem po střední škole nastoupila. Ona už v podniku pracovala a dostala mě tehdy na starost. Byla o pět let starší. Brzy jsme zjistily, že toho máme hodně společného.

Podnikaly jsme různé akce, alespoň tedy do té doby, než si Zdena našla přítele. Potom jsem se zamilovala i já. Obě jsme se vdaly, obě jsme změnily zaměstnání a nedlouho po sobě jsme přivedly na svět naše první děti.

Nevídaly už jsme se tak často jako v začátcích našeho přátelství, ale pevné pouto mezi námi stále přetrvávalo. Co si pamatuji, nikdy jsme se nepohádaly a vždy jsme jedna druhé mohly říct úplně všechno. Po čtyřicítce se ale Zdena změnila.

Začalo se jí rozpadat manželství, nerozuměla si s dcerou, měla problémy s prací. Snažila jsem se jí pomáhat, jak to bylo jen možné, třeba jen tím, že jí vyslechnu. Moc to nepomáhalo. Často se úplně zbytečně obořila i na mě.

Už jsme si nerozuměly tolik jako dřív. Nejhorší pak bylo, že mě začala obviňovat z věci, za které jsem nemohla, včetně toho, že jsem se prý spikla s jejím manželem.

Poslední hovor

Marně jsem usilovala o to, aby se Zdena dala do pořádku. Každé naše další setkání nebo rozhovor se odehrávaly ve stejném duchu: já jsem jednala smířlivě a s úsměvem, Zdena zuřila a neustále mě slovně napadala.

Pak přišel jeden listopadový den, na který bych nejraději zapomněla. Zkusila jsem toho odpoledne znovu Zdeně zavolat. Přijala hovor a hned na mě vyjela, ať jí neotravuji, že už si se mnou nemá co říct. Pokusila jsem se něco namítnout, ale odsekla mi, že řídí.

Zavěsila. Hodinu nato mi volal její manžel, že Zdena měla ošklivou autohavárii a leží v nemocnici v kómatu. Hned jsem se tam za ní rozjela. V duchu jsem se ptala, jestli jsem tu nehodu zavinila já, tím, že jsem kamarádku vyrušila při řízení.

Odpověď se ale už nikdy nedozvím. Druhý den po havárii Zdena v nemocnici zemřela. Neměla jsem sílu ani odvahu jít jí na pohřeb. Ten se stejně konal jen v úzkém rodinném kruhu.

Duch mě pronásledoval

Noc poté, co se konal smuteční obřad, jsem nemohl usnout. Neustále jsem na Zdenu musela myslet. Uprostřed noci jsem se šla do kuchyně napít. Málem jsem omdlela, když jsem mrtvou kamarádku spatřila stát uprostřed kuchyně.

Byl to její přízrak v matném žlutém světle. Tvářila se vztekle, tak jak jsem jí vídala v posledních letech. Pohnula se směrem proti mě a já se dala na útěk zpátky do ložnice. Manžel se vzbudil a ptal se mě, co se děje.

Řekla jsem mu, že jsem měla špatný sen a nepříjemné vidiny. Přičítala jsem ten hrůzný zážitek svému citovému stavu po smrti kamarádky, ale její duch se mi začal v dalších dnech zjevovat znovu a znovu, dokonce i za bílého dne.

Bylo to vždy jen na chvíli, ale já se pokaždé vyděsila a začala žít v permanentním stresu. Duch Zdeny mě pronásledoval a docházelo i k fyzickým útokům – ne přímo na mě, ale v mé blízkosti. Kolem mě občas padaly předměty.

Někdy se ozval výkřik kamarádky hned za mojí hlavou. Ztrácela jsem z toho nervy. Pak jsem se dočetla, že bych se měla jít za mrtvou pomodlit do kostela, poprosit jí o odpuštění a zapálit svíčku. Udělala jsem to a od té doby skutečně nastal klid.

Zdeně dodnes chodím dávat kytičku na hrob v den výročí jejího úmrtí a je mi líto, jak nakonec dopadla.

Beáta R., (50), Třinec