Život někdy přináší situace, které by si člověk sám nedokázal vymyslet. Můj osud v lásce je toho nejlepším důkazem.

Dvojčata Romana a Rosťu jsem znala už od raných školních let. Kluci byli o rok starší a chodili o třídu výš. Nebyli k přehlédnutí, nejen kvůli té neuvěřitelné podobě, ale také kvůli svému chování. Byli to věční průšviháři.

Dvojky z chování dostávali oba, už proto, že by učitele nebavilo zjišťovat, který z nich jakou věc provedl. Táhlo se to s nimi celou základní školu a vídat pravidelně jsem je přestala až poté, co jsem odjela do Prahy studovat na střední ekonomku.

Bydlela jsem tam u tety, prožila první lásku a po maturitě jsem se do rodného města vrátila.

Nečekané setkání

Jednoho dne jsem kráčela po náměstí, když jsem spatřila Romana nebo Rosťu. Netušila jsem, který z nich to je. Protože jsme se ale od vidění ze školy znali, tak nějak automaticky jsem ho pozdravila. Ukázalo se, že je to Rosťa. Celkem se ke mně hlásil.

Zavzpomínali jsme na školní léta, hlavně na učitele, které jsme znali. Byla jsem překvapená, jak hezky jsme si popovídali. Poznala jsem také, že se Rosťovi líbím.

Když tedy navrhl, abychom se znovu sešli, brala jsem to jako oficiální pozvánku na rande, kterému jsem se nebránila. Na dotaz, co je s jeho bratrem, Rosťa odpověděl, že Roman je zamilovaný a chce se ještě před vojnou oženit.

Na rozdíl od svého dvojčete Rosťa zatím na vojnu neměl namířeno, protože se dostal na vysokou školu. Další setkání bylo ještě vydařenější než to první, neplánované.

Scházeli jsme se s Rosťou stále častěji a já rychle získávala pocit, že je to ten pravý kluk pro celý život. Roman se mezitím skutečně oženil a já byla pozvaná na svatbu. Tam mě Rosťa představil svým rodičům jako svoji přítelkyni a vlastně už i snoubenku.

Začali jsme se odcizovat

Byla jsem trpělivá a na Rosťu čekala celou dobu, než vystudoval vysokou školu a odkroutil si rok na vojně. Jiné kamarádky v mém věku už v té době měly děti, ale já věřila, že můj čas přijde. A dočkala jsem se.

Brali jsme se s Rosťou měsíc po jeho návratu z vojny. To už měl i dobrou práci a dokonce získal od zaměstnavatele i byt. Krátce po svatbě jsem přišla do jiného stavu. Narodil se nám syn. Všechno bylo přímo ideální. Za tři roky k synovi přibyla i dcera.

S Rosťou jsem vycházela stále velmi dobře, i když mi občas vadilo, že dává přednost kamarádům a hospodě přede mnou. Často jsme navštěvovali i Romana s jeho rodinou.

Viděla jsem, že i když jsou oba bratři od sebe k nerozeznání, každý z nich má trochu jiný přístup k životu. Roman byl více pro rodinu, Rosťa zase více do světa. Prvních deset let manželství ale nebyly žádné problémy.

Nastaly až potom, kdy jsme se s Rosťou začali skutečně odcizovat. Můj muž byl doma stále méně, přestával se zajímat i o děti. Vadilo mi to a stále častěji jsme se kvůli tomu hádali. Slovo rozvod padlo přesně po třinácti letech manželství. A nezůstalo bohužel je u slova.

Jako bych se ani nerozvedla

Ve stejnou dobu měl velké problémy doma i Roman. Můj švagr se několikrát se mnou sešel a postěžoval si na chování své ženy. Ta mu byla podle něj nevěrná, i když důkazy zatím neměl.

Svěřovali jsme se tak dlouho jeden druhému se svým trápením v manželství, až jsme si mezi sebou vytvořili opravdu důvěrné citové pouto. Roman pak jednoho dne skutečně přistihl svoji ženu in flagranti a podal žádost o rozvod.

V té době už běželo i moje rozvodové řízení. Konce obou manželství naštěstí proběhly bez nějakého skandálu a napětí. Můj vztah s Romanem brzy nabral obrátky. Dali jsme se dohromady a za rok jsem si tak vzala druhé z dvojčat.

Někdy se i teď po letech musím smát, když se ráno vedle něho probudím. Připadá mi, jako bych byla celý život vdaná za jediného muže, i když vím, že to není pravda.

Magda T. (48), Most