Když děda odešel na věčnost, babičku to zlomilo. Říkala, že ji nebaví žít a že se už těší, až odejde ze světa a bude mít svatý pokoj.

Zasedla rodinná rada. Nevěděli jsme, co s babičkou, mou matkou. Donedávna byla akční, energická, ale dědova smrt ji zlomila. Působila dojmem člověka, který to dobrovolně vzdává. Přitom neměla žádnou zdrcující diagnózu, jen se jí prostě už nechtělo žít.

Odmítala vycházet, nebavilo ji vařit ani uklízet, ač to donedávna všechno dělala s chutí. „Musíme ji vrátit do života,“ mínila dcera Anička, vyděšená, co se to s milovanou babičkou děje.

„To je stáří, s tím nic nenaděláš,“ krčil rameny můj muž, který už také nebyl nejmladší. „Nemůžeme to jen tak nechat,“ zněl názor našeho syna Tomáše.

„Musíme ji nějak vyburcovat, Anička má pravdu.“ Manžel konstatoval, že by ho zajímalo, jak to hodlají udělat. „Pořídíme jí psa,“ vyhrkla Anička. Pohrdavě odfrkl: „Vyhodí tě s ním. Řekla nám už dávno, že psa jen přes její mrtvolu.“

Nový obojek

Anička s Tomášem se nenechali odradit a vyřešili to po svém. Nádherné štěně jezevčíka umístili do babiččiny zahrady a zpovzdálí sledovali, co se bude dít.

Když se stařenka šourala ke schránce pro noviny, najednou vykulila oči, nemohla si nevšimnout psíka, který jí horlivě olizoval botu. R

ozhlížela se kolem, nikde nikdo. Vzdychala, vrtěla nevěřícně hlavou, potom společně s psiskem zmizela uvnitř domu. Když jsme asi tak o týden později přijeli na návštěvu, z babičky jako by se stala tak trochu jiná žena.

Daleko víc se usmívala. Zrovna si sundávala baloňák, jako by odněkud přišla. „To byste nevěřili,“ vyprávěla. „Nějací bezcitní lidé mi odložili na zahradu tohle nádherné štěně.“

Zaznamenali jsme, že jezevčice má nový růžový obojek a u kamen misku plnou mléka a piškotů. „Nevěděla jsem, co mám dělat,“ líčila dál babička. „Pes měl hlad, a tak jsem běžela do zverimexu nechat si poradit, co se štěnětem.“

Chytré děti

Celá zářila. Jak říkám, byla jako vyměněná. Manžel musel uznat, že Aniččin nápad byl vynikající.

Babička, která ještě před čtrnácti dny tvrdila, že ji nebaví žít a že se těší, až zavře oči navěky a bude mít svatý pokoj, seděla spokojeně v křesle, jezevčici na klíně, a zajímala se, jaký jí má pořídit pelíšek.

„Taky budu muset vymyslet nejhezčí trasu na procházky,“ poznamenala. „Myslela jsem, že se do lesíka už nikdy nepodívám, je to mírně do kopce a na pěšině jsou kořeny, bála jsem se, abych nezakopla.

Ale s jezevčíkem mi nezbývá nic jiného, říkali to ve zverimexu. Je to lovecký pes a procházky do lesa by mu chyběly.“ Spiklenecky jsem na Aničku a na Tomáše mrkla. Jsou to chytré děti a moc dobře to vymyslely.

Helena (64), Bruntál