Můj život se dá rozdělit na malé etapy, ve kterých se střídala klidná období, následovaná nějakými dramaty.

Na vesnici, kde jsem vyrůstala, jsem měla bouřlivé mládí a kvůli špatné partě jsem si zkazila pověst.

Proto o mě slušní kluci neměli zájem a zbývali na mě tak ti nespolehliví a problémoví.  Z této pozice jsem se vysekávala pěkně dlouho a změnu přineslo až moje přestěhování k ovdovělé tetě do města.

Radost vystřídalo zklamání

Postupně jsem se zklidňovala a můj život se stal slušným a stereotypním. Toho pravého jsem našla v třiadvaceti letech, alespoň jsem si to myslela. Jmenoval se Honza a já poprvé v životě zažívala chvíle, kdy jsem nemohla spát kvůli lásce.

Přišla jsem do jiného stavu, a když jsem to zjistila, měla jsem z toho velkou radost Těšila jsem se, až tu zprávu oznámím Honzovi. Jeho reakce mě šokovala.  Řekl, že se v žádném případě ještě ženit nechce.

Prý jsem to na něj určitě všechno navlékla, abych si ho k sobě připoutala. Hleděla jsem na něho zmateně a nevěřícně.

Nedokázala jsem najednou pochopit, jak jsem tohohle člověka mohla mít ráda a proč jsem s ním chtěla strávit zbytek života. Nakonec Honza ještě dodal, že k interrupci mě nutit nemůže, ale bylo by to podle něj to nejlepší řešení.

Přestala jsem věřit mužům

Tu interrupci jsem si zařídila krátce nato. Nechtěla jsem dál mít s Honzou cokoliv společného, protože mě strašně zklamal. Jenže ten zákrok přinesl tragické následky: už jsem nemohla mít další děti.

K dovršení všeho mi zanedlouho poslal Honza dopis, ve kterém se mi omlouval a navrhoval, že bychom to snad přece jen mohli zkusit. Probrečela jsem nad tím dopisem celou noc. Honzovi jsem se už nikdy neozvala.

Nějak se dozvěděl, co mě potkalo a tak neměl ani on odvahu zavolat nebo znovu napsat. Vzpamatovávala jsem se dlouho. Mužům jsem se vyhýbala, nikomu jsem nevěřila. Nedokázala jsem se smířit s tím, že nikdy nebudu matkou.

K dovršení všeho rok nato zemřela teta. Byt po ní mi zůstal. Žila jsem v něm samotářským životem, uzavřená do svého smutku. Roky utíkaly a z kdysi tak živé mladé ženy se postupně stávala uzavřená nemluvná samotářka.

Stal se zázrak

Jednoho dne jsem si uvědomila, že je mi čtyřicet let a že jsem svůj dosavadní život vlastně promarnila. Zatoužila jsem po tom, aby se objevil někdo, na koho se budu těšit a kdo se bude těšit na mě.

Zaplavila jsem všechny možné inzertní rubriky na internetu svými inzeráty. Reakcí jsem dostávala dost, většinou ale od ženatých mužů, kteří si chtěli užívat bokem.

Zpětně jsem litovala všech těch roků, které jsem prožila sama, ve svém vnitřním azylu. A pak se to stalo. Jednoho dne mi na na mobil přišla textová zpráva od neznámého muže. Chtěl se se mnou setkat.

Prý se do mě na první pohled zamiloval. Vůbec jsem netušila, kdo to je a kde sehnal mé číslo. Nejprve jsem považovala textovku za něčí omyl. Nedalo mi to a na číslo odesilatele jsem poslala krátký dotaz, zda si je dotyčný jistý, komu píše.

Odpověděl, že  ano a že mi vše vysvětlí osobně. Pozval mě na schůzku do kavárny. Šla jsem tam s tím, že nemám co ztratit. Přihlásil se ke mně sympatický, vysoký muž asi v mém věku.

Prozradil mi, že moje číslo zjistil před dvěma dny, když jsem ho někomu diktovala. Vzpomněla jsem si, jak jsem jela s kolegyní autobusem a skutečně jsem ji informovala o tom, že mám nový mobil.

Adam byl rozvedený, nezadaný, přátelský a líbila jsem se mu. Co víc jsem si mohla ve čtyřiceti letech přát? Vzali jsme se po půlroční známosti, kdy jsme spolu poslední týdny už bydleli.

Adam poznal celou historii mého života a veděl, že nemůžu mít děti. Jsme spolu už patnáct let a rozhodnutí být s ním jsem nikdy nelitovala.

Andrea Z. (56), Ostrava