Jedna malá neopatrnost stačila k tomu, abych se cítila v nebezpečí.

Nikdy na ten den nezapomenu, i když se to stalo už před šesti lety. Manžel mi zemřel poměrně brzy a já jsem pravidelně chodila každou sobotu ráno k jeho hrobu. V onen den se mi stala menší nehoda. Jak jsem nesla konvici s vodou, zakopla jsem. Konvice přistála na jednom hrobě a rozbila tam vázu.

Stín se mě stále držel

V to časné ráno jsem byla na hřbitově sama, takže celou tu událost nikdo neviděl. Dokončila jsem nejprve péči o manželův hrob a pak jsem se vrátila k té rozbité váze. Přemýšlela jsem, co mám udělat. Nic mě nenapadalo, ta vzniklá škoda se nedala v onu chvíli nijak napravit.

Odešla jsem tedy ze hřbitova s pocitem viny. Byl květen a slunce svítilo už od rána. Všimla jsem si vedle sebe stínu a nejprve jsem se domnívala, že ho vrhám já. Až pak mi došlo, že má poněkud jiný tvar než moje tělo. Polekala jsem se a myslela jsem si, že mám nějaké vidiny.

Všechno se vyhrotilo ve chvíli, kdy jsem vešla do místa, kam slunce nesvítilo a stín mě přesto dál doprovázel. Vůbec jsem to nechápala. A co bylo ještě horší, stín nezmizel ani poté, co jsem vešla domů. Stále se mě držel. Měla jsem z toho husí kůži.

Chtěla jsem se přesvědčit, jestli ten stín vidí i druzí lidé a tak jsem zazvonila u sousedů s vymyšlenou žádostí o cukr, který mi došel. Z pohledu sousedky jsem usoudila, že žádný stín vedle mě nevidí.

Pochopila jsem svoji chybu

Po návratu do bytu byl stín stále vedle mě. Seděla jsem celá vystrašená a přemýšlela, co se to vlastně děje. Pak mi došlo, že ta hrůza má nejspíš souvislost s tím, co se stalo na hřbitově. Šla jsem tam tedy zpět, abych vše napravila. Cestou jsem koupila novou vázu a do ní květiny.

U dotyčného hrobu jsem pak obojí položila a ještě se polohlasně omluvila. Do té doby stál stín vedle mě, pak najednou zmizel. Pochopila jsem, že jsem opravdu rozbitou vázou a útěkem rozzlobila ducha někoho zesnulého a že moje omluva byla přijata.

Naďa K. (64), Sokolov