Abych se mohla věnovat své kariéře, hlídaly mé jediné dítě obě babičky. Teď se mi vše vrací měrou vrchovatou. Mám už šest vnoučat!
Když jsme se s Vojtou brali, bylo mi dvaatřicet a jemu o sedm let více. Oba jsme si zakládali na své kariéře, kterou jsme po vysoké pečlivě budovali. Do potomků jsme se nehrnuli a stále to odkládali – a to tak dlouho, až jsme se zmohli na jediné dítě.
Bylo mi už téměř čtyřicet, když se Tomáš narodil. I když jsme ho milovali, nebyla jsem z toho, že budu na mateřské, nadšená.
Velmi to zasahovalo do mé práce, byla jsem na vedoucím postu, a viděla jsem tu hladovou kolegyni, která se třásla na to, jak moji židli obsadí. Doufala, že se dlouho nevrátím a vypadnu, jak se říká, z kola ven. To mě trápilo.
Moje matka to chápala a byla ochotná mi s Tomáškem pomáhat, jak jen to bylo možné. Naštěstí byla chápavá i moje tchyně. Manželovi rodiče na tom byli finančně dobře, tak mohla odejít do předčasného důchodu a věnovat se Tomáškovi.
Měla jsem přímo ideální podmínky k tomu vrátit se do práce právě včas, aby mě hladová Vendula nepřipravila o místo.
Narodila se dvojčata
Obě babičky fungovaly naprosto skvěle, říkala jsem si, jaké štěstí mě to potkalo. I během Tomášovy školní docházky se o něj obětavě staraly, chodily s ním na kroužky, psaly s ním úkoly, braly si ho na víkendy a jezdily na výlety.
Až jsem měla někdy problém si syna užít. Když Tomáš maturoval a vzali ho na vysokou školu do Prahy, radovali jsme se všichni, jak jsme to zvládli. Jenže to jsme netušili, jak nás synáček velmi rychle zaměstná nás všechny.
Už na konci prváku nám přivedl ukázat Jiřinu, svou slečnu. Byla to studentka z vyššího ročníku. Zůstala jsem stát jako opařená, když mi řekli, že je Jiřina v jiném stavu.
Upírali na mě psí oči a prosili, zda bych se mohla časem starat alespoň o svého vnuka, když už jsem se nestarala o syna, když byl malý. No, to nějak zvládnu! Říkala jsem si s vědomím, že mám za zády ještě svou matku, která byla stále vcelku čiperná.
Tchyně už v té době bohužel nebyla mezi námi. I manžel byl ochoten se zapojit do péče, aby mohla budoucí snacha dostudovat. Jenže nám osud naložil dvojnásobně. Mladým se narodila dvojčata. Nevím, jestli to bylo ono, co je zaskočilo a vztah rozbilo.
Zatímco my se o děti starali, oni se v tichosti rozešli. Doufala jsem, že se k sobě vrátí, už kvůli dětem. Moje představa ale vzala zasvé, když nám Tomáš o rok později přivedl ukázat novou partnerku.
A je to tu znovu!
A jen tak mimochodem nám oznámil, že je tahle Zuzanka ve třetím měsíci těhotenství. Historie se opakovala. Než syn udělal doktorát, už měli děti dvě. Jeho bývalá Jiřina k nám jezdila jako domů a my se o všechna svá vnoučata starali.
A jak jde čas, Tomáš se postaral o novou manželku a další dvě děti. Máme teď vnuků šest, a všechny milujeme a staráme se. Jen už nám s manželem nějak ubývají síly. Děti ale rostou jako z vody a my to snad ještě chvíli zvládneme.
Anežka (75), Vysočina
Nádherný článek, připomněl mi moje vlastní zkušenosti. Ačkoliv jsem nebyla ve stejné situaci, rozumím tomu hnacímu motoru kariéry a jak nám život přináší nečekaná překvapení. Role babičky je sice náročná, ale i obrovsky obohacující.