Za svoji chvilkovou nepozornost jsem zaplatila velkými komplikacemi.

Vždycky jsem hrozně nerada řídila v nevlídných listopadových plískanicích. Špatné počasí bylo i toho dne, kdy jsem se autem vracela ze služební cesty. Dávala jsem si pozor a neriskovala jsem, některé věci ale člověk neovlivní. V jedné zatáčce jsem dostala smyk a ztratila jsem nad vozem kontrolu.

Střetu s protijedoucím vozem jsem nezabránila, ale nikomu se naštěstí nic nestalo. Auto v protisměru bylo velké a silné, takže došlo jen k malému promáčknutí plechu a poškrábanému laku. Z jeho řidičky však, poté, co vystoupila, šel opravdu strach.

Řekla jen pár slov

Žena kolem padesátky byla oblečena celá v černém a v první chvíli mě napadlo, že se třeba vrací z pohřbu. Očekávala jsem křik a nadávky, ona však celou dobu jen mlčela.

Pomalu se ke mně přiblížila a pak mi tiše, avšak přísně sdělila, že mě proklíná na dalšího půl roku. A dodala, že se kletba netýká jenom mě, ale i všech mých blízkých. Nic víc už nedodala, vrátila se zpět ke svému autu a odjela.

Já jsem tam ještě chvíli stála a vstřebávala to, co se právě odehrálo. Překvapilo mě, že žena ani nezavolala policii nebo neudělala z nehody nějakou fotodokumentaci.

Zatelefonovala jsem svému muži a oznámila mu, co se přihodilo. Přijel se svým autem a přivezl kamaráda, který se ujal mého vozu, protože já jsem řízení už nebyla schopná.

Jedna rána za druhou

Slova té ženy se mi v následujících dnech často vracela na mysl. Nejradši bych věřila tomu, že se jednalo jen o nějakou pózu, ale současně jsem cítila, že dotyčná všechno myslela vážně. A brzy se ta kletba skutečně začala naplňovat. Tři týdny nato přišla nečekaná rána v podobě mého propuštění z práce.

Pracovala jsem ve firmě několik let a nyní se začaly snižovat stavy z ekonomických důvodů. Hned další týden měl manžel srdeční záchvat a čekala ho dlouhá rekonvalescence. Najednou jsme se ocitli ve finančních problémech.

Hledala jsem si novou práci, ale v mém věku to nebylo snadné. Syn nás podpořit nemohl, stále ještě studoval vysokou školu. Našla jsem si zaměstnání, ovšem za výrazně horších platových podmínek než předtím.

Potom přišla další rána: syn se dostal do problémů kvůli marihuaně. Nebylo dne, abych si nevzpomněla na tu ženu z nabouraného auta. Přemýšlela jsem dokonce, že se ji pokusím vyhledat a poprosit ji, aby svoji kletbu odvolala.

Nezbývalo než čekat

Tahle možnost bohužel nevypadala reálně, vždyť jsem si nepamatovala značku toho nabouraného vozu. Utrpení moje i mých blízkých nadále pokračovalo. V průběhu dalších měsíců jsem si zlomila nohu a vrcholem pak byla smrt mojí tchyně.

Ta nešťastně upadla na ulici, uhodila se do hlavy o obrubník a v nemocnici pak dlouho ležela v kómatu. Bavila jsem se o té kletbě s jednou kamarádkou, o které jsem věděla, že se zabývá věcmi mezi nebem a zemí.

Řekla, že se takové věci skutečně stávají, ale že nemám jinou možnost, než čekat, až ten půlrok uplyne. Byla to pravda. Jakmile účinnost kletby skončila, všechno se najednou začalo zlepšovat.

Já jsem si našla znovu práci, která odpovídala mým schopnostem, manžel se konečně plně uzdravil a syn úspěšně dostudoval. Stalo se to už před mnoha lety, ale já stále na to prokleté období šesti měsíců myslím a považuji ho za nespravedlnost.

Neudělala jsem nic tak špatného ani úmyslného, abych za to musela trpět nejen já, ale i moje rodina. Mezi námi jsou však zlí lidé, kteří svými nadpřirozenými schopnostmi dokážou druhým uškodit jen kvůli svému uraženému egu.

Ivana M., (56), Praha