Můj otčím mě nikdy nepřijal za svou. Chodil mě strašit i léta po své smrti.

O tom, že náhlá láska dokáže člověku pobláznit hlavu, jsem se přesvědčila v životě sama. Nikdy jsem kvůli tomu ale nezradila blízkého člověka, jako to udělala moje matka. Ta se zamilovala do jiného muže, když mi bylo patnáct let. Rozbila rodinu a zničila mého vlastního tátu.

Ten se z rozvodu už nikdy nevzpamatoval. Nejhorší bylo, že Kamil, muž, kvůli kterému to matka všechno udělala, nebyl vůbec dobrý člověk. Měla jsem sice spoustu důvodů svého otčíma nenávidět, ale byl mi nepříjemný i jako cizí člověk.

Chtěla jsem ho vídat co nejméně

Snažila jsem se co nejdříve od své rodiny odpoutat, podařilo se mi to až při studiu na vysoké škole, kdy jsem odešla na kolej. S otčímem jsem do té doby měla spoustu konfliktních situací. Bohužel jsem Kamila musela dál občas vídat kvůli matce.

Později, když jsem se šťastně vdala a měla děti, tak i kvůli nim – dědečka si syn a dcera z neznámých důvodů oblíbily. Snažila jsem se nedávat před nimi najevo, jak moc se s otčímem nemáme rádi.

Pohledy, které jsme si vyměňovali, když jsme se museli setkat, ovšem byly více než výmluvné. Můj vlastní otec zemřel, když mi bylo čtyřicet dva let. Životem se dál vlastně už jen protrápil.

Vadilo mi, že na pohřeb přišla matka i s Kamilem. Považovala jsem to za bezohlednost. Matce jsem to pak vyčetla, ale ona namítla, že to prý byla slušnost.

Málem se mi zastavilo srdce

Matka zemřela na infarkt pět let nato. Na jejím pohřbu jsem s Kamilem vůbec nepromluvila, i když on se snažil navázat kontakt. Po necelém roce následoval matku i on. Otčímova smrt měla tragickou příčinu, otrávil se unikajícím plynem.

Váhala jsem, jestli mám jít na pohřeb, ale udělala jsem to kvůli synovi a dceři. Snažila jsem se onu léty nastřádanou nenávist překonat, avšak už během smutečního obřadu jsem měla nezvyklé tísnivé pocity.

Ve chvíli, kdy rakev s Kamilem opouštěla obřadní síň, se mi málem zastavilo srdce. Zdálo se mi totiž, že svého otčíma vidím jako přízrak. Mého leknutí si všimla i dcera.

Zeptala se mě, jestli je vše v pořádku a dodala, že jsem bledá, jako bych spatřila nějakého ducha. Vymluvila jsem se na únavu a na to, jak na mě zapůsobila atmosféra místa.

Sama jsem si pro sebe řekla, že to byla jen taková vidina, vyvolaná tím, co jsme vůči sobě s otčímem cítili. Jenže když jsme vycházeli z obřadní síně, spatřila jsem ten přízrak znovu. A tentokrát už bylo jasné, že se o vidinu nejedná!

Pronásledoval mě ve tmě!

Od té doby se mi Kamilův duch začal nepravidelně zjevovat. Vždy mě odněkud z větší vzdálenosti pozoroval. Brala jsem to hodně špatně. Zkoušela jsem si namluvit, že se nic takového neděje, ale s každou další takovou situací jsem ztrácela nervy.

Bála jsem se někomu svěřit, protože jak manžel, tak všichni další příbuzní i kamarádky byli velmi prakticky založení. Věděla jsem, že by se mi vysmáli nebo mi doporučili, ať si zajdu na psychiatrické vyšetření.

Asi po dvou letech tohoto trápení se vše vystupňovalo. Vracela jsem se tehdy z práce pozdě, byl pozdní podzim a tma. Tentokrát se ke mně otčímův přízrak přiblížil. Vnímala jsem, jak kolem mě proudí ledový vzduch.

S výkřikem jsem se dala na útěk. Pořád jsem ten chlad cítila za sebou. To už jsem se skutečně málem zhroutila. Někde jsem si pak přečetla, že zlé síly můžeme usmířit tím, že za ně zapálíme v kostele svíčku.

Udělala jsem to a od té doby je opravdu klid. Toho pocitu, že se kdykoliv může přízrak Kamila znovu objevit, se ale asi už nikdy nezbavím!

Martina B., (56), Brno