Když mi lékaři po sérii vyšetření sdělili diagnózu, byla jsem doslova v šoku. Ano, už dlouho mi bylo jasné, že se se mnou něco děje, stále jsem ale doufala, že to nebude nic vážného.

Bohužel, roztroušená skleróza mezi ty vážné choroby patří a já se s tím musela nějak vyrovnat. V prvních chvílích jsem potřebovala být na to strašné zjištění úplně sama. Nechtěla jsem mít vedle sebe ani manžela, ani děti, o kamarádkách ani nemluvě.

Všechny blízké jsem od sebe odháněla a jen jsem kopala okolo sebe. V tuto chvíli je velmi důležité připomenout, že můj drahý muž Péťa se odehnat nenechal. Neustále mi říkal, že je tu pro mě a že mě nikdy neopustí. Jenže já jsem to nechtěla slyšet.

Vyhrožoval mi odchodem

Pořád jsem si opakovala, že jednoho dne skončím na vozíku, a malovala si samé černé scénáře. Když už to trvalo pár měsíců, můj muž rozhodně bouchl do stolu. Jasně mi řekl, že pokud se nedám co nejdříve dohromady, tak ode mne opravdu odejde.

Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jeho trpělivost není bezbřehá a že by klidně mohl své hrozby vyplnit. Ano, byla to léčba šokem, jenže já jsem za ni opravdu vděčná. Konečně mi totiž došlo, že na světě nejsem sama.

Že mám děti, i když už jsou dospělé, a muže, který mě skutečně miluje. Začala jsem spolupracovat s lékaři, řídit se jejich radami a také se snažím se v rámci možností hýbat.

Vždyť i tím můžu přispět k tomu, aby byl můj stav co nejdéle stabilizovaný. Také jsem se omluvila Péťovi, který měl se mnou až nekonečnou trpělivost.

Co mi osud přichystá?

Dnes žijeme tak, abychom si na sklonku každého dne mohli říct, že jsme svůj drahocenný čas nepromarnili. I když se mi trochu hůře chodí, podnikáme různé výlety, navštěvujeme muzea a galerie a každý rok létáme k moři.

Život nás stále těší a já se raduji z každého hezkého rána a klidného večera. Nevím, co mi osud v následujících letech přichystá, ale na světě je tak krásně, a tak není důvod, abych se trápila něčím, co se ještě nestalo.

A za to vše vděčím svému manželovi, který mě stále miluje a který mě neopustil ve chvílích, kdy jsem nenáviděla svůj život i všechny okolo. Byl to totiž můj Péťa, kdo mi ukázal, že stojí za to, abych dál bojovala s nepřízní osudu.

Jaroslava K., 56 let, Opava