Kouzelná chatka jako z pohádky na samotě uprostřed lesa nás překvapila. Zjistili jsme totiž, že v ní nejsme sami!

Celý život jsem nevěřila na paranormální jevy, až nedávno jsem se přesvědčila o opaku. S manželem jsme si vyhlídli krásnou, malou dřevěnou chatku. Naprosto nás uchvátila. Byla opuštěná uprostřed lesa.

Přes den jí zdobily stíny stromů, které propouštěly paprsky slunce. Prostředí vykouzlilo pohádkovou atmosféru a naprosto jsem se do tohoto místa zamilovala.

Noc se proměnila v děs

Co jsme však netušili, bylo to, že se mírumilovná okolní příroda změní přes noc v les, plný děsivé temnoty. První noc v nové chatce byla zvláštní. Probouzel nás šramot na naší půdě.

Usoudili jsme, že to musí být nějaká drobná zvířata, a tak jsme tomu nevěnovali pozornost. Půda byla zdobená pavučinami a už dlouho usedlým prachem. Nebylo tam mnoho věcí, truhla se starými šaty, polorozpadlý klavír a jedno velké staré zrcadlo.

Na půdu vedly malé schůdky do stropu, kde zela díra se sklápěcím poklopem. Tento poklop jsme měli zamčený a nikdy ho neotevírali. Jednoho večera nás však nevyrušily jenom praskající prkna, ale něco víc! Někdo v noci hrál na klavír.

Kuny to být nemohly!

Ihned jsem probudila manžela. Opravdu to byly tóny klavíru – zvláštní poťukávání, snad jen na dvě klávesy.,,Je tu zloděj!“ Zvolal manžel a běžel nahoru se zbraní a baterkou v ruce.

Poklop byl však zamčený, a jakmile jsme se k němu přiblížili, klavír přestal hrát. Ráno jsme půdu prolezli a zjistili, že nic nechybí. Klavír byl v původním stavu a stále stejně zaprášený.

Další večer se stalo ale něco, co nás oba přesvědčilo, že v chatce nebydlíme jen my dva. Spala jsem tvrdě jako dřevo, když mě probudil manžel. Zacloumal mnou a tiše mi pověděl do ucha ,,Zase tu někdo je! Slyšíš to?“. Nastražila jsem uši a soustředila se na zvuky z půdy.

Někdo, tam chodil sem a tam.

A měl vysoké podpatky. Už to nebylo klidné přešlapování, někdo byl vytočený a mířil k poklopu. Slyšeli jsme hlasité zavrzaní. V tu chvíli nám oběma došlo, že jsme nechali poklop odemčený. Chtěla na nás skočit?

Napětím jsme ani nedýchali, tiše jsme leželi a naše pohledy se upřeli směrem k poklopu. Poklop kdosi otevřel dokořán. Neviděli jsme, ale spíše cítili, že otevřenou dírou ve stropě na nás někdo kouká!

Byla to hlava ženy s dlouhými vlasy a její černé uhrančivé oči nenávistně zírali přímo na nás. Byla to nejděsivější noc v našem životě. Nikdy na tento zážitek nezapomenu. Chatu jsme hodně rychle prodali a už nikdy o ní víc neslyšeli.

Kdo ví, kdo byla ta žena a proč tam straší. Umřela snad kdysi na půdě a doteď nenalezla klid?

Lenka (49), Znojmo.