Vždycky jsem se hrozně bála, aby se Hugovi něco nestalo. A pak najednou vidím, že se na něj řítí krvelačná obluda.
Zamlada jsem byla šťastnou majitelkou roztomilého vlčáka. I když nebyl tak úplně čistokrevný, ale křížený bůhví s čím, přesně to nevěděl ani veterinář, byl to úžasný pes.
Zbožňovala jsem ho a bála jsem se o něj, nejspíš zbytečně, protože byl zdravý jako řípa a dost silný na to, aby se o sebe i v nebezpečných situacích vždy spolehlivě postaral.
Odpolední procházka
Pamatuji si jako dnes, jak jsme šli v jeden krásný podzimní den na procházku. Tiše jsem se radovala z babího léta, se kterým jsem už ani nepočítala, když tu jsem koutkem oka zahlédla, že u potoka posedává a možná i podřimuje kdosi v mikině s kapucí.
To by ani tak nevadilo, jenže vedle něj stál velký pes a díval se na nás. Polila mě hrůza.
Pustili se do sebe
Byl to dobrman, vypadal rozčileně, temně vrčel. Vtom se rozběhl k nám rychlostí blesku. Příšerně jsem se lekla a začala ječet jako siréna. Psi se okamžitě začali rvát, vydávali při tom příšerné, srdcervoucí zvuky. Osoba v mikině se naštěstí probudila a běžela ke rváčům.
Žádné zranění naštěstí neměl
„Dělejte něco!“ křičela jsem. „Jak to, že nemáte toho psa na vodítku!? Okamžitě si tu krvelačnou bestii odveďte!“ Mladík se kajícně omlouval, chytil dobrmana za obojek a táhl ho pryč. Při tom na něj zle hulákal. Rozbrečela jsem se.
Bála jsem se, že je můj Hugo zraněný. Celého jsem ho ohmatala a přejela mu rukama po srsti, zda nekrvácí. Naštěstí mu nebylo vůbec nic, dokonce ani nevypadal polekaně. Prudce oddechoval a vítězoslavně vrtěl ocasem.
Přesto jsem cítila obrovský vztek na lehkomyslného majitele agresivního dobrmana.
Ostrá výměna slov
„Máte rozum?“ zařvala jsem jeho směrem. „Málem jsem z toho dostala infarkt!“ Mladík stále držel psa a upozornil mě, že v mém věku je infarkt velmi nepravděpodobný.
„Ještě si ze mě dělej srandu, pitomče,“ zaječela jsem a důstojně odcházela se svým milovaným Hugoušem.
Nečekaný budíček
To se odehrálo v sobotu v lesoparku, kam jsme jezdívali s rodiči na milovanou chalupu. V neděli jsme bývali zvyklí trochu si přispat, jenže už před osmou se ozval řinčivý zvuk zvonku.
Rozježený, rozespalý otec vběhl do mého podkrovního pokojíku a nevěřícně volal: „To je pro tebe. Asi nějakej blázen. Říká, že ti nese kosti.“
A byla svatba
Natáhla jsem si přes pyžamo prastarý župan a utíkala ke vrátkům. Stál tam mladík z předchozího dne a podával mi mastný balíček kostí, které jim zbyly od večeře. Prý je to omluva za ten incident. Hodila jsem to po něm. Jako omluva kosti?
Ten drzoun se ještě smál. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že se za něj do roka a do dne provdám, nevěřila bych mu, stejně jako tomu, že se Hugouš a ten rváč dobrman skamarádí.
Ivana B. (53), Šumava