Když se za vámi ozve tichý a tajemný hlas, nemusí to ještě znamenat, že s vámi není něco v pořádku. Tím spíš, když ho slyší i vaše kamarádka!

Předloni v létě jsme se vydali s kamarádkou Martinou autem na cesty po Polsku. Ona si chtěla odpočinout od manžela, já od náročného rozvodu. V zemi našich sousedů byla spousta krásných míst, která jsme chtěly navštívit. Netušili jsme, že hned na hranici se k nám připojí něco podivného!

Nejprve mě ovanul chladný vzduch

Jakmile jsme se ocitly v Polsku, pocítila jsem najednou, jak mě ovanul chladný vzduch. Byl docela horký letní den a Martina měla v autě rozbitou klimatizaci. Zeptala jsem se jí, jestli náhodou nezačala fungovat. Zavrtěla hlavou a divila se, proč se ptám.

Řekla jsem jí to a Martina prohlásila, že ona žádný chlad necítí. Po malé chvilce jsem sebou trhla leknutím. Zaslechla jsem totiž mužský hlas. Zněl tiše, spíš jako šepot a byla to slova v nějakém starém jazyce, připomínajícím češtinu.

Kamarádka byla soustředěná na řízení, takže si hned nevšimla, že se něco se mnou děje. Začala jsem si připadat trochu jako blázen. Myslela jsem si, že mám třeba halucinace z horka nebo únavy, ale takové vedro zase nebylo a cestu jsme měly teprve před sebou.

Po pár kilometrech hlas promluvil znovu. Tentokrát Martina zastavila u krajnice a neklidně se na mě podívala. Došlo mi, že ten hlas slyšela také!

Zvykly jsme si na něj

Martina mě nejprve podezřívala, že jsem si na ní připravila nějakou legraci, třeba skrytou nahrávku v tabletu nebo telefonu. Ujistila jsem jí, že ne a že je mi z toho hlasu stejně úzko jako jí. Pokračovaly jsme v cestě a dlouho se nic nedělo.

Obě dvě jsme ale byly hodně napnuté. Hlas se ozval znovu po dlouhé době, až když jsme vystoupily z auta v Krakově. Tentokrát už nás tolik nevylekal, Ta neviditelná bytost se chovala přátelsky. Radila nám, na co se máme jít podívat a kudy se tam dostaneme.

Bylo jasné, že hlas slyšíme jenom my, nikdo jiný kolem nás. Stály jsme vedle auta na parkovišti a Martina se našeho tajemného průvodce zeptala, kdo je. Neodpověděl. Na naše otázky nereagoval. Odmlčel se. Postupně se pak ozýval u různých památek.

Dvakrát nám sám od sebe poradil cestu. Když jsme pak seděly v jedné restauraci u kávy, řekla Martina, že je to asi nějaký dobrý místní duch, který se stará o pocestné. Odpověděla jsem, že z toho mám sice pořád nepříjemný pocit, ale už se nebojím.

Byly jsme zvědavé, kdy se ta bytost znovu ozve a jestli nás bude doprovázet celou cestu.

Možná nám i zachránil život!

Hlas se ozýval velice nepravidelně. Doprovázel nás celou týdenní cestu po Polsku. Zvykli jsme si na něj. Nikdy jsme nevěděly, jestli je ta neviditelná bytost s námi nebo není. Po dvou dnech nám ale tahle situace připadaly normální.

Kdybychom o tom ale řekly někomu jinému, myslel by si, že si z něho děláme blázny, jsme opilé nebo to nemáme v hlavě v pořádku. V jednu chvíli nám náš tajemný průvodce dokonce zachránil život. Hlas nás naléhavě prosil, ať zastavíme.

Kamarádka uposlechla a když jsme se po pěti minutách znovu rozjely, přijely jsme k velké řetězové nehodě více aut. Bylo jasné, že bychom se do ní bývaly určitě přimotaly.

Při návratu zpátky do Česka se s námi na hranicích hlas rozloučil a poprvé nám řekl své jméno. Na internetu jsme pak po delším pátrání našly, že se tak jmenoval jeden český rytíř, který kdysi do Polska přesídlil. Možná to byl nějaký vzdálený předek jedné z nás.

Byl to každopádně neobyčejný a neuvěřitelný zážitek. Kdyby mi ho někdo vyprávěl, nevěřila bych mu. Možná ale nejsem sama, kdo se s nějakým hodným přízrakem z minulosti na cestách setkal!

Karolína B., (46), Olomouc