Můj život plynul v poklidu, ale během jediného roku se otočil o sto osmdesát stupňů!

Nikdy předem nevíme, jak se náš život bude vyvíjet a co s námi bude za pár let. Poznala jsem to sama na sobě. Jeden rok jsem si myslela, že jsem celkem spokojená, alespoň v rámci možností. Měla jsem manžela a syna a dobrou práci, nic mě netrápilo. Další rok se pak všechno zhroutilo jako domeček z karet.

Rozvod jsem mu nevymluvila

S Robertem, mým mužem, jsem vycházela celých dvacet let celkem dobře. Brali jsme se kdysi proto, že jsme „museli“, byla jsem těhotná. I když to nebyla ta veliká a zázračná romantická láska, o jaké se píše v knihách, neměla jsem si na co stěžovat.

Párkrát jsme se pohádali opravdu hodně, ale vždy se to nějak vyřešilo. Pak ale přišel nečekaný zvrat. Robert mi jednoho dne oznámil, že se chce se mnou rozvést. Nechápala jsem proč. Myslela jsem si, že je za tím jiná žena.

To by mě samozřejmě také ranilo, ale dokázala bych to alespoň pochopit. Manžel ale prohlásil, že mu dvacet let se mnou stačilo a chce si dál užívat život podle sebe. Nejhorší pro mě bylo, že na jeho straně stál i syn.

Neměla jsem se vlastně ani pořádně na koho obrátit nebo komu si postěžovat. Rodiče mi už před časem zemřeli, bratr s rodinou žil na Slovensku, kam se přiženil. Snažila jsem se rozvod Robertovi vymluvit, ale marně.

Začala jsem si s obavami uvědomovat, že mi to přinese i vážné existenční problémy.

Znovu na začátku

Byt, ve kterém jsme žili, patřil manželovi – získal ho ještě před naší svatbou po jedné tetičce. Když byli ještě na světě moji rodiče, bydleli v pronajatém družstevním bytě. Neměla jsem tedy kam jít, nebo přesněji řečeno jsem si musela najít podnájem.

Robert sice milostivě souhlasil, že do té doby, než najdu vhodný byt, můžu zůstat „doma“, ale cítila jsem se ponížená a tak jsem hned začala něco hledat.

Podařilo se mi to celkem brzy, takže než proběhlo stání u soudu, už jsem byla přestěhovaná v malé garsonce na druhém konci města. Se svým ne moc velkým platem jsem si ji mohla dovolit jen tak tak.

Nechtěla jsem ani pomyslet, co by se stalo, kdybych přišla i o práci. Jenže čtvrt roku po rozvodu se přesně tohle stalo!

V pětačtyřiceti letech jsem si připadala, jako bych znovu stála na startovní čáře života.  Nezbývalo mi nic jiného, než se rychle poohlédnout po jiné práci. Nebylo to snadné, ale našla jsem – ovšem za podstatně menší plat než předtím.

Naštěstí přišel zázrak!

Nastaly mi opravdu krušné časy. Převážnou většinu peněz jsem dala za nájem. To, co zbylo, jsem si musela důkladně rozpočítat. Na pravidelné snídaně, obědy a večeře jsem mohla zapomenout.

Po odečtení všech dalších nákladů mi nezbývalo vlastně ani na jedno jídlo denně. Půjčovat jsem si nechtěla, nevěděla jsem, jak a z čeho bych peníze vracela.

A moje nejlepší kamarádka, která věděla, jak na tom jsem, živila sama tři děti, takže na tom byla podobně jako já. Nakupovala jsem ty nejlevnější potraviny, pila většinou jen vodu z kohoutku a večery jsem trávila sama a v depresích.

Uvědomovala jsem si také, že stáří se pomalu blíží a já vlastně vůbec nic nemám. Děsilo mě, že bych mohla skončit na ulici. Zatím jsem měla střechu nad hlavou, ale za cenu toho, že jsem měla současně hlad.

Člověk se ale nesmí vzdávat ani ve zdánlivě beznadějných situacích. Po několika měsících utrpení a naprosté nejistoty se stal zázrak. Potkala jsem muže, který o mě projevil vážný zájem. Tomáš byl rozvedený stejně jako já.

Svoji situaci jsem před ním nejprve tajila. Poté, co zjistil, jak na tom jsem, tak se zhrozil. Měl velký byt a nabídl mi společné bydlení. Nebyl čas řešit nějakou hrdost nebo ostýchavost.

Tomášovu nabídku jsem přijala a od té chvíle se zase všechno začalo měnit k lepšímu. Dnes jsou to už dva roky, kdy jsme spolu, a já děkuji osudu, že mě prostřednictvím jiného muže v pravou chvíli zachránil!

Ivana G. (48), Plzeň