Ráda na to vzpomínám, i když to tenkrát byl jeden problém za druhým.

Ne každému se asi v životě přihodí něco opravdu uhozeného. Já jsem to „štěstí“ měla, když mi bylo čtyřicet let. Stalo se to v rámci mojí zimní dovolené. Děti už byly tehdy dost velké na to, abych mohla odjet na týden pryč „za odměnu“.

Rozhodla jsem se tedy, že si dopřeji pobyt na horách. Malovala jsem si to trochu naivně: budu tam jen já, ticho, sníh a knížky, které si vezmu s sebou. Tohle byl můj plán, ten se ovšem jako většina mých plánů v životě hodně brzy sesypal – hned první den.

Noc v ledovém pokoji

Už samotná cesta na hory byla výživná. Autobus, kterým jsem jela, se zasekl v závěji. Řidič sebejistě tvrdil, že to nebude problém. Nakonec jsme ale všichni museli vystoupit a vozidlo tlačit. Já jsem měla na sobě nové sněhule, které klouzaly jako na ledové ploše.

Než jsme se konečně dostali do cíle, byla jsem promočená, zmrzlá a těšila jsem se na horký čaj, teplo a klid. To jsem se ovšem pořádně spletla. K mému nemilému překvapení mi na recepci oznámili, že tam moji rezervaci nemají.

Prý se to občas stává. Pomyslela jsem si v duchu, že mně se to tedy stává skoro vždycky. Nakonec pro mě našli malý pokoj v podkroví. Byla tam zima jako v lednici, okno bylo rozbité a nešlo pořádně zavřít. Ujistili mě, že druhý den přijde údržbář a opraví to.

Nechtěla jsem si kazit dovolenou, tak jsem nad tím mávla rukou. Oblékla jsem si na noc dva svetry, zabalila se do deky a šla spát. Naštěstí jsem po té složité cestě byla tak unavená, že jsem okamžitě usnula.

Pobavila jsem turisty

Druhý den jsem se rozhodla vyrazit na běžky. Naposledy jsem na nich sice stála v osmé třídě, ale říkala jsem si, že to je jako jízda na kole. Na to se prostě nezapomíná. Ukázalo se, že to není pravda.

Hned na prvním kopečku jsem se rozjela rychlostí, která by se možná líbila nějakému závodníkovi, ale ne mně. Zastavila jsem se až o sněhovou bariéru. Když jsem se z ní vyhrabávala, stála vedle skupina turistů a tleskala mi.

Myslela jsem si, že se hanbou propadnu do země, oni ale tvrdili, že to byl pěkný skok. Uklidnilo mě to jenom trochu. Večer jsem se rozhodla, že si po tom všem zasloužím trochu té péče o tělo a šla jsem do hotelového wellnes centra.

Klid jsem tam ovšem nenašla. Vířivka byla obsazená hlučnou skupinkou, která se tam evidentně chystala strávit zbytek svého života. Sauna byla zase tak moc rozpálená, až jsem si myslela, že mi shoří i myšlenky v hlavě.

Nakonec jsem skončila v relaxační místnosti, kde hrála hudba, která zněla jako mix velryb a vysavače. Usnula jsem tam a probudila se až ve chvíli, kdy mě masérka jemně budila, protože „už zavírají“.

Zpětně se tím bavím

Pátý den přišla sněhová bouře – taková, že nebylo vidět ani na krok. Všichni zůstali uvnitř, a protože hotelová jídelna byla přeplněná, seděla jsem u stolu s cizí rodinou, která se hádala o to, kdo snědl poslední knedlík.

Já jsem jen tiše jedla polévku a přemýšlela, jestli jsem neměla raději zůstat doma. A přesto — a to je na tom to zvláštní — když se na tu dovolenou dívám zpětně, mám ji vlastně ráda.

Byla chaotická, nepohodlná, plná trapasů a nečekaných situací. Taky ovšem plná života. Zasmála jsem se víc než za předtím poslední rok dohromady.

Když jsem se pak poslední den probudila do jasného rána, kdy se sníh třpytil jako cukr, měla jsem pocit, že všechno to bláznovství mě nějakým způsobem pročistilo. Každopádně na to ráda vzpomínám, i když mi tenkrát ze začátku moc do smíchu nebylo.

Jarmila D. (57), Plzeň