Tou nejlepší obranou proti zlým řečem je nevěřit jim a nenechat si rozbít vztahy.

Měli jsme poměrně velkou kancelář, kde nás sedělo deset žen. Dobře jsme spolu vycházely. na našem složení se dlouho nic neměnilo a zvykly jsme si na sebe. Když měla jedna kolegyně odejít kvůli stěhování, braly jsme to jako nemilý zásah do dosavadního pořádku.

A naše rozpačité pocity zesílily ještě víc, když jsme se dozvěděly, koho k nám přeřadí.

Věděly jsme, kdo přijde

Paní Edita neměla vůbec dobrou pověst. Pracovala ve firmě také léta, ale v jiném oddělení, které mělo kancelář o dvě patra nad námi. Naštěstí k nám měla přijít jako řadová pracovnice, ne jako vedoucí, to bychom asi stěží rozdýchávaly.

O Editě se říkalo – a nebyla to jen planá slova – že se dokáže na každého mile usmívat, ale za zády ho pak tvrdě pomluví.

Byla také hodně ambiciózní, ale protože neměla tolik schopností, kolik se vyžadovalo, zůstávala léta na pozici řadové zaměstnankyně, což jí asi štvalo. Nejspíš i kvůli tomu se snažila kazit život jiným lidem.

Když jsme se o ní před jejím příchodem v kanceláři bavily, shodly jsme se, že si budeme dávat pozor. Ať se sama projeví. Třeba Editě křivdíme a bude s námi dobře vycházet nebo přinejmenším nebude škodit.

Už první dny po jejím nástupu do našeho oddělení ale ukázaly, jak jsme se spletly.

Mezi sebou jsme jí nechtěly

Nevím, jestli Edita věděla, jakou má pověst nebo jí to bylo v době, kdy k nám přišla, jedno. Začala se ale projevovat dost brzy.

Sama jsem to poznala na vlastní oči a uši, když za mnou jednoho dne přišla do kuchyňky, navázala nenápadně řeč nejprve o práci a potom jsem se od ní dozvěděla, co o mně říkala moje kamarádka Irena. Samozřejmě mi bylo jasné, že je to nesmysl.

Edita to ale prostě zkusila. Dělala jsem, jako že tomu věřím a viděla jsem, jak se nové kolegyni zlomyslně rozzářily oči. Nepředpokládala, že bych se Ireny šla ptát a myslela si, že se jí daří to, co dělala nejraději: rozeštvávat lidi.

Jak jsem potom průběžně mluvila s ostatními kolegyněmi v kanceláři, vycházelo najevo, že Edita pomlouvá opravdu každou z nás.

Nic moc jsme si z toho nedělaly, spíš nás to nejprve pobavilo, ale protože nová pracovnice s pomluvami nepřestávala, začalo nám to postupně vadit. Rozhodně jsme Editu nechtěly mezi sebou trpět dost dlouho. Jenže jak na to?

Jít za ředitelem úseku a říct mu, že nám Edita nevyhovuje? Všechno by popřela a on by neměl žádné argumenty pro to, aby jí přeřadil jinam.

A dávat hromadnou výpověď – to bychom možná udělaly v mládí jako nějaké rebelky, ale ne ve věku po čtyřicítce nebo padesátce. Musely jsme to navléknout jinak.

Byla to vydařená oslava!

Začaly jsme si Editiny pomluvy pečlivě zapisovat a evidovat. Každé z nás řekla něco ošklivého o některé jiné kolegyni a řadu těch pomluv dokonce dál rozvíjela. Všech nás devět se rozhodlo, že to Editě brzy spočítáme.

Příležitost se naskytla ve chvíli, kdy jsem měla slavit narozeniny. Tyhle oslavy se vždy odehrávaly po pracovní době v kanceláři. Edita se pochopitelně zúčastnila také. Přijala jsem dárky (od Edity nic, ale nedivila jsem se) a pak jsem si vzala slovo.

Řekla jsem, že si zahrajeme na pravdu. Vzala jsem do ruky papírek s pomluvami, které Edita měla na ostatní a ptala se jich, jestli to skutečně řekly. Neuvedla jsem přitom, od koho jsem se to měla dozvědět. Ujišťovaly mě pochopitelně, že ne.

Po mně nastoupila další kolegyně a začala s tou samou procedurou. Už během mých slov Edita střídavě bledla a rudla, potlačovala vztek. Nakonec odešla. Druhý den jsme se dozvěděly, že si sama řekla o přeřazení jinam. V naší kanceláři už se neukázala. Když se zkrátka slušní lidé spojí, nemá pomlouvač žádnou šanci!

Petra N. (47), Ostrava