Na sjezdovce se mi stal úraz. Nebyla jsem v ohrožení života, ale ztratila jsem na chvíli paměť. Vybavily se mi neuvěřitelné věci. Nikdy jsem nevěřila na existenci minulých životů, duchy, astrologii a telepatii.

Všechny tyto záležitosti ve mně vzbuzovaly smích a ironické poznámky. Dnes už vím, že by měl být člověk v hodnocení těchto věcí opatrný.

Zážitek, který mi osud přichystal, mě nasadil do hlavy brouka, kterého se už nikdy nezbavím.Jsem inženýrka a celý život jsem pracovala ve výzkumném ústavu. Věřila jsem pouze tomu, co se dalo změřit, zvážit, spočítat.

Svůj volný čas jsem trávila sportem, zejména lyžování jsem milovala. Raději než do teplých krajin za mořem jsem volila cestu na hory.Až do padesáti jsem žila v přesvědčení, že tu žijeme jen jednou.

Padesátka přinesla zlom Své půlstoletí jsem se rozhodla oslavit na horské chatě v okruhu svých přátel. Rodinu jsem neměla.

Tak jsem byla zahlcena prací, že jsem ji nestihla.Už sám příjezd na horskou chytu byl provázen zvláštními okolnostmi, kterým jsem nevěnovala pozornost.

Dnes zpětně vím, že mě osud varoval, a ještě před osudnou jízdou na lyžích mě od ní odrazovala sama majitelka horské chaty.Říkala, že se jí o mně zdál strašný sen a že bych neměla ten den jezdit.

Její manžel to dorazil tím, že s dramatickým patosem odrecitoval část Kytice, ve které stojí, že pátek nešťastný je den. Ten den byl totiž skutečně pátek.Takové slaboduchosti jsem se musela smát.

Někdo mě srazil k zemi

Jen jsem se rozjela, kdosi do mě velkou silou vrazil. Nikdo ale prý široko daleko nebyl. Letěla jsem obloukem a dopadla. Od té chvíle si nic nepamatuji.Probrala jsem se až v nemocnici. Nevěděla jsem, jak se jmenuji, kdo jsem, nepoznávala jsem přátele.

Naprosto konsternovaná jsem zírala na televizi, lidé se mi zdáli divní, přístrojů jsem se bála. Nutila jsem se usnout, abych unikla do snů před realitou, která mě děsila.Ve spánku se mi vybavovaly obrazy, které mi připadaly známé.

Přicházela jsem polní cestou k chalupě. Přiběhl ke mně pes a radostně se lísal. Nějaké děti se začaly sbíhat a pokřikovaly na mě: „Táto!“ Před domem seděla stařenka.Její tvář mi byla povědomá. Vnímala jsem vůni nařezaného dřeva.

U srdce jsem ucítila hřejivý pocit štěstí, který jsem nikdy v tomto životě nezažila. Vzpomněla jsem si Jako když přijde záblesk, můj současný život se mi najednou vybavil.Bylo to takové zvláštní prozření. Vzpomněla jsem si zase, kdo jsem. To byla úleva!

Málem jsem zůstala zakleta v nevědomosti. Ztráta paměti byla pro mě větší hrůza, než přijít o zdraví. Moje zdravotní problémy nebyly tak hrozné, jak se zdálo.Dalo by se říci, že jsem kromě drobnějších pohmožděnin ztratila pouze na chvíli paměť.

Možná to bylo proto, aby se mi otevřely jiné obzory. Na tu vůni dřeva, pocit štěstí a tváře, které se mi v paměti objevily, se totiž už nedá nikdy zapomenout.

Helena. (51), Chrudim .