Bouřlivé mládí mě dostihlo, když jsem se chtěla usadit.

Jako mladá dívka jsem žila poměrně divokým životem: neustále na zadních proti všem a hlavně proti rodičům. Spoustu věcí jsem dělala ani ne tak proto, že bych je chtěla, jako proto, že jsem jimi chtěla našim ublížit.

To se mi bohužel dařilo, máma musela kvůli mým skandálům vyhledat psychiatra. Z trucu jsem nakonec od rodičů utekla s jedním klukem, který se rodičům vůbec nezamlouval. Naše kontakty se tak zpřetrhaly.

Trestu jsem neunikla

Přítel mě brzy opustil kvůli jiné dívce a já nevěděla, co bude dál. Vrátit se domů bylo však pod mojí hrdost. Našla jsem azyl u jednoho pána, který byl o třicet let starší.

Jak jsem byla nešťastná a rozzlobená na celý svět, nakonec jsem ubližovala i svému ochránci.

Skončilo to tím, že jsem od něho rovněž utekla – a „na památku“ jsem si odnesla nějaké věci. Prostě jsem ho okradla. Myslela jsem si, že to na policii neoznámí. Zmýlila jsem se. Stalo se to ještě za socialismu a já vyfasovala trest natvrdo. Pustili mě za rok za dobré chování.

Ve vězení mi došlo, jak jsem byla doposud hloupá. Chtěla jsem se vrátit k rodičům a požádat je o odpuštění, avšak setkala jsem se s odmítnutím. Mlčky jsem trpěla, protože mi bylo jasné, že jsem si to zasloužila.

Našla jsem správného chlapa

V dalších letech pro mě bylo těžké zakotvit. Střídala jsem vztahy: párkrát jsem narazila na nesprávné typy, párkrát se zase partner dozvěděl o mé minulosti a ukončil to sám. Až na přelomu tisíciletí jsem potkala svého osudového muže.

Pracovala jsem v jednom skladu, kam pravidelně vozili řidiči zásoby zboží. Jeden z nich byl zhruba v mém věku a neustále se po mně díval. Nakonec si dodal odvahy a oslovil mě. Protože se mi líbil, přijala jsem pozvání na schůzku.

Na moji minulost se mě Petr, jak se ten řidič jmenoval, naštěstí nevyptával. Uvědomovala jsem si, že tak hodného a nezadaného chlapa jen tak nenajdu. Během pár týdnů z toho byla láska jako trám a já jsem poprvé uvažovala o svatbě.

Nejdřív to opravdu neunesl

Protože nám oběma bylo už přes třicet, stačily tři měsíce, abychom se definitivně rozhodli pro svatbu. Pár dní před termínem se ale Petr dozvěděl o tom, co mám v životě za sebou – bohužel ne ode mě.

Řekl mu to jeden z mých bývalých kamarádů, se kterým se o mně dal náhodně do řeči.

Večer, který následoval, patřil k nejtěžším v mém životě. Můj nastávající mi řekl, co se doslechl a chtěl znát pravdu. V první chvíli jsem si myslela, že je mezi námi konec. Zkazil si o mě představu. Přece si nebude brát problémovou holku, která seděla v kriminále.

Na rovinu jsem Petrovi řekla, že pochopím, když mě nyní opustí. On to také v záchvatu prvního zklamání udělal. Seděla jsem sama, otevřela jsem si láhev vína a chtěla se ze žalu opít do němoty. Petr se naštěstí vrátil dřív, než jsem stačila dopít první skleničku.

Posadil se proti mně a chtěl, abych mu všechno řekla. Byla to dlouhá noc. Odkryla jsem všechny své rány a na konci svého vyprávění stála před Petrem bezbranná a odevzdaná.

Ve chvíli, kdy vzal moji ruku do své, mi došlo, že si přeje za mojí minulostí udělat tlustou čáru.

Dohodli jsme se, že se k mému dřívějšímu životu nebudeme už nikdy vracet, a to jsme také dodrželi. Svatba nakonec byla – a brzy jsem přivedla na svět i dítě, holčičku. S Petrem jsem dodnes.

Za své mládí se sice stydím, ale nic s ním neudělám. A tomu známému, co všechno Petrovi před svatbou prozradil, jsem nakonec zpětně vděčná. Kdyby se to můj partner dozvěděl až během manželství, možná by mi tak snadno neodpustil.

Alena J., (62), Plzeň