Když si vás někdo z druhé strany vybere, nepřestane, dokud pro něho něco neuděláte.
O úmrtí dávné přítelkyně a spolužačky jsem se dozvěděla bohužel až dlouho poté, co odešla. Jana se už před lety přestěhovala na jih Čech a naše kontakty časem téměř ustaly.
Přesto jsme si bývaly hodně blízké a zpráva o její smrti mě zasáhla. Mrzelo mě, že jsem se s ní nestihla rozloučit ani navštívit její pohřeb. A tak jsem se rozhodla, že se k jejímu hrobu vydám alespoň zpětně – symbolicky, v tichém rozloučení.
Její příběh na mě zapůsobil
Vyrazila jsem autem – cesta zabrala asi dvě hodiny. Hřbitov se nachází na vyvýšeném místě v malém městečku, kde Jana prožila většinu života. Chvíli mi trvalo, než jsem našla její hrob. Jakmile jsem tam stála, v očích jsem měla slzy.
Vzpomínky na dětství, na společné chvíle i na to, co jsme si nikdy nestihly říct. Cestou zpět k východu mě zaujalo jiné místo: malý, nenápadný hrob stranou od ostatních. Byl trochu zarostlý, ale pečlivě udržovaný.
Z fotografie i nápisu jsem pochopila, že zde byla pochována dvanáctiletá dívka jménem Terezka. Zemřela už v roce 1974. Její smutný pohled na mě působil nečekaně silně. Zrovna poblíž byl starší hrobník, a tak jsem se ho odvážila zeptat, co se tehdy přihodilo.
Ukázalo se, že si na ten případ pamatuje – holčička podle něj zemřela náhle, po operaci slepého střeva, kdy došlo ke komplikacím, které lékaři včas nepodchytili. I po letech mi jí bylo nesmírně líto. Nakonec jsem nasedla do auta a odjela.
Vracela se mi do snů
Po návratu jsem ale nemohla přestat na Terezku myslet. Staly se však zvláštní věci. Nejprve jsem při jízdě autem zahlédla malou dívku stopující na kraji silnice.
Překvapilo mě, jak je mladá – a zamrazilo mě, protože vypadala jako dívka z fotografie na hřbitově. Řekla jsem si, že je to náhoda, že mě jen zasáhly emoce.
Jenže to byl jen začátek. Začala se mi zjevovat ve snech. Terezka mi ve snech neubližovala – jen na mě upřeně hleděla. V jednom z těch snů promluvila.
Řekla mi, že mě vybrala, protože poznala, že jsem hodná a laskavá. Její duše prý stále přebývá poblíž hrobu a hledá někoho, kdo by pro ni udělal to, co sama za života nestihla. Než mi stihla říct co, probudila jsem se celá zpocená a zmatená.
O několik dní později se mi Terezka ve snu vrátila. Tentokrát už byla konkrétní. Chtěla, abych pro ni koupila panenku – takovou, jaké si dívky přály v sedmdesátých letech – a tajně ji uložila vedle jejího hrobu.
Pořád jsem se snažila vše racionálně vysvětlit: únavou, přetížením, vlivem nedávného šoku z Janiny smrti. Jenže Terezka se vracela noc co noc.
Vyhověla jsem její prosbě
Nakonec jsem se podvolila. Nejdřív jsem si ale nechala slíbit, že pokud jí vyhovím, opustí mě navždy. Souhlasila. Našla jsem v bazaru panenku podobnou těm, které byly oblíbené v době jejího dětství – látkové tělíčko, plastová hlava, panenkovské šatičky.
S panenkou zabalenou v igelitu a malou lopatkou jsem se znovu vydala do jižních Čech. Měla jsem štěstí, protože hřbitov byl téměř prázdný a hrobník nikde. Předstírala jsem, že jen upravuji květiny na cizím hrobě.
V rychlosti jsem vyhloubila malou jamku poblíž Terezčina náhrobku, vložila dovnitř panenku a zase ji pečlivě zahrnula hlínou. Pomodlila jsem se a odešla. Od té chvíle se mi o Terezce zdálo už jen jednou.
Stála ve snu v záři měkkého světla a s tichým úsměvem mi poděkovala. Od té doby ji vídám jen ve vzpomínkách. Můj klid se vrátil. Ale nikdy nezapomenu, jak jsem splnila poslední přání malé duše, která nemohla odejít, dokud se jí někdo neujal.
Daniela B. (55), Praha
