Když jsem se dozvěděla pravdu, nevyděsilo mě to.

Poté, co jsem se ve čtyřiapadesáti letech rozvedla, nebyla jsem v lehké situaci. Musela jsem v podstatě začínat znovu, bez muže, bez peněz a s dospělou dcerou na druhém konci republiky.

V obchodě jsem narazila na malý inzerát, který nabízej levný podnájem v bytě 2 plus jedna v klidné lokalitě. Viděla jsem v tom novou příležitost.

Dala mi divnou radu

Byt byl starý, ale útulný. Nábytek ze sedmdesátých let, všechno čisté, jen trochu omšelé. Majitelka bytu mi vše ochotně ukázala. Upozornila mě ale na jednu zvláštnost.

Neměla jsem v noci zavírat dveře od ložnice, protože v ní bývá divné ticho. Když jsou dveře otevřené, tak se nic neděje. V duchu jsem se tomu usmála a brala jsem to jako nějakou pověru.

Nastěhovala jsem se, první večer jsem si otevřela víno, pustila si rádio a v posteli jsem si četla. Dveře od ložnice jsem si podle svých zvyklostí zavřela. zvláštně těžký.

Měla jsem pocit, jako by se na mě někdo díval. Otočila jsem se ke dveřím. Byly zavřené – ale klika se lehce chvěla. Ráno jsem si to vysvětlila průvanem.

Bytná mi to vysvětlila

Druhý den jsem znovu zavřela dveře. A opět jsem se probudila v noci s podivným tlakem na hrudi. Tentokrát jsem slyšela i tiché kroky v předsíni. Třetí noc už jsem nechala dveře otevřené a spala jsem klidně.

Vyprávěla jsem o tom dceři a ta řekla, že se mi asi jen něco zdálo. Možná, že ano. Jednou však, když jsem jednou večer myla nádobí, zaslechla jsem v ložnici tiché zakašlání. Byla jsem doma sama. Šla jsem se tedy své bytné zeptat přímo.

Podal mi starou fotografii, na které byl asi dvacetiletý mladík. Řekla mi, že na ní je její syn, který před lety zemřel na nemocné srdce. Prý sem jeho duše občas zabloudí, ale když zůstanou dveře otevřené, je klidný.

Od té doby nechávám dveře pootevřené a když občas zaslechnu kroky nebo šramot, už mě to nevyděsí. Spíš jsem si na ten byt i s jeho pravidly tak nějak zvykla.

Hana B. (56), Olomouc