Ta silnice u kukuřičného pole byla nebezpečná. Od nepaměti se tu stávala neštěstí, a vždy byly obětí děti. Řidiče autobusu, který tudy jezdil, pronásledovala děsivá vidina.

Polní cesta sbíhala kvapným tempem do údolí, kde se křížila se silnicí. Bylo to v místě, kde končila v kukuřičném poli a pokračovala po několika metrech dolů do vsi. Tady řidič autobusu prudce šlápl na brzdy a motor zakvílel!

Část cestujících, což byli především školáci, se sesypal dopředu. Později byla zamáčknuta leckterá boule, na kterou se přišlo až doma. Já si narazil pravý loket.

Seděl jsem úplně ve předu, šikmo přes uličku vedle řidiče. Byl jim postarší muž se silným krkem, který mu téměř neodděloval hlavu od trupu. Na očích měl brýle a ruce jako lopaty. Člověk by řekl pořízek, který je schopen si poradit s každou situací.

Jenomže teď, když zastavil autobus, se nervózně klepal a škrtil volant takovou silou, až mu klouby zbělely. Stalo se to už poněkolikáté na tom samém místě silnice. Jezdil jsem tehdy do nedaleké vsi na přednášky v domě seniorů.

Povoláním jsem psycholog, a tak mi nemohlo ujít podivné řidičovo chování. Nabídl jsem mu proto pomoc.

Tragédie se opakovala

Když vstoupil do mé ordinace, nemohl jsem ho vůbec poznat. Když na sobě neměl tradiční oblečení autobusáků, vypadal úplně jinak. Jakmile usedl, začal se rozhlížet kolem sebe. Jeho zrak těkal po různých předmětech v místnosti a zdálo se, že se necítí nejlépe.

Vyprávěl mi příběh, který byl už několik roků starý. Tehdy mu do jízdy vběhlo sedmileté děvče. Nedokázal autobus ubrzdit. Holku na místě zabil! Řadu roků nemohl vůbec usednout za volant. Trvalo dlouho, než se odvážil jezdit po staré ose.

Za nehodu nemohl. Na místě, kde se to stalo, docházelo už v minulosti k nebezpečnému střetu osoby s autem. Zejména školní děti si cestou přes pole a silnici krátili docházku domů. Nehoda, kterou mi vyprávěl, nebyla první.

Ve stínu kukuřičných lánů, které odhalily silnici nečekaně uprostřed pole, stál už velmi starý pomníček. Kdysi dávno tu zahynula dívka. „Stále ji vidím! Cítím její přítomnost…! A budu ji tak vidět až do smrti!“ – „Váš mozek tak pracuje.

Ta dívenka vám zůstala vtištěna do podvědomí, protože jste se dosud nepřestal bát projíždět tu zatáčku v poli.“

Rada byla nad zlato

Řidič si povzdechl: „Je tak nešťastně postavena!“ – „Zkuste v té zatáčce naopak přidat plyn. Projet ji normální rychlostí. Musíte překonat svůj strach. Dokázat sám sobě, že tu žádné děvče není!“ Muž zavrtěl hlavou.

„Vidím ji – jak se znenadání vynořuje z kukuřičného pole a dvěma skoky je na silnici…!“ Řidičova tvář byla utopena ve dlani.

Plakal, ale tak, abych si toho sotva všiml. „Udělejte to, co jsem vám řekl!“ naléhal jsem.„Pojedu s vámi. Zkusíte si to. Uvidíte, že se bojíte zbytečně!“ K terapeutickému činu došlo hned následující den. Silnice sbíhala zatáčkou mezi poli k vesnici.

Spařili jsme ji oba. Já i řidič. Dětská postavička, vynořující se z kukuřičného pole. Řidič po mně bleskl pohledem a v zatáčce přidal. Bylo pozdě, když si uvědomil, že to není přelud, že mu do cesty vběhla skutečná živá dívka!

Petr (54) Pardubice