Ubližují nám, a přesto je milujeme. Jak je těžké je od sebe odehnat dřív, než nás úplně zničí? A proč zůstáváme ve vztazích, které nám ubližují?

Když máme nevyřešené problémy z dětství, které se týkají neopětované lásky nebo i násilí v rodině, máme celý život tendence nacházet si muže, s kterými zažíváme stejné trápení.

Protože nás tyto prožitky velmi zasáhly, podvědomě hledáme někoho blízkého, kdo by nám je pomohl vyřešit.

Proto nás tak přitahují lidé, u kterých tušíme, že nás zraní stejně, jako naši nejbližší v dávné minulosti. Naše podvědomí totiž doufá, že když se celý nepříjemný zážitek znovu zopakuje, tentokrát to všechno dopadne dobře.

Takové příběhy mají ale jen zřídka šťastný konec. Uzavřený kruh Čím více se v lásce trápíme, tím více si pak ceníme těch mála příjemných chvil.

Když setrváváme v nezdravém vztahu, stávají se pro nás stavy úzkostí tak všední, že máme zvrácený pocit, že si to vlastně zasloužíme.

Kromě strachu, že zůstaneme sami, nás v takovém vztahu drží i občasný systém odměn. Toužíme zasloužit si malé uznání, abychom aspoň na chvíli zažili pocit přijetí. Ze závislého vztahu je pak těžké se vymanit.

S nešťastnou láskou je to jako s hazardem. Když po samých prohrách padne jedno srdce, svět se zdá krásnější. A závislost se prohlubuje.