Vnoučky máme rádi. Nevíme ale, jak se s manželem zachovat k jejich nedávnému prohřešku. Někdo nám zničil televizi, ale nikdo se nechce přiznat.

Žijeme s manželem v malém domku se zahradou, kam za námi často jezdí naše děti a vnoučata.

Tento rok jsme tu měli na Tři krále šestiletou Toničku a devítiletého Honzíka našeho syna, a osmiletou Kačenku naší dcery. Děti k nám jezdí často a doufám, že rády a mě i manžela to samozřejmě těší.

Chodíme na výlety, před Vánoci jsme pekli společně cukroví a dělali vánoční výzdobu.Přijely i první víkend po novém roce a bylo to moc hezké, všude bylo bílo a děti si užily sáňkování a dokonce nám na zahradě postavily sněhuláka. Jenže ten krásný víkend měl hořkou dohru.

Začali se hádat i staří

Když děti s vnoučaty v neděli odjely, zjistili jsme s manželem, že máme rozbitou televizi.Někdo do ní asi strčil nebo na ni něco hodil, spadla a rozbila se obrazovka. Volali jsme dětem, aby promluvily s vnoučaty.

Nechtěli jsme po nich, aby nám televizi zaplatili nebo nějak vážně potrestali viníka, šlo nám jen o to, aby se to prošetřilo, prostě jsme si s manželem říkaly, že přejít to mlčením je vůči vnukům nevýchovné.Moc nás s manželem zklamalo, že se k tomu nikdo nepřiznal.

Nejhorší ale bylo, že to začalo jedno dítě svádět na druhé, a nakonec se rozhořela hádka mezi rodiči. Jako by na té staré televizi, které bylo už téměř třicet let, záleželo.

Zlost obrátili proti nám

Nakonec to dopadlo tak, že jsme byli špatní my. Abychom se ze starého krámu prý nezbláznili, jen škudlíme, už k nám nikdy nepřijedou. Co máme teď dělat?

Já bych to možná i přešla, jsme jenom prarodiče a vychovávání je na rodičích, k nám mají jezdit vnuci pro radost.Ale manžel si myslí, že by jim to nemělo jen tak projít.

Je mi z toho smutno, vánoční svátky byly tak krásné a povedené, a všechno se to hned začátkem roku pokazilo.

Televizi jsme si s manželem pořídili novou, však jsme o tom už uvažovali, dali jsme si tedy dodatečně dárek po stromeček.Věřím tomu, že s jarem a teplem děti s vnuky zase přijedou, ale už to nebude nikdy takové, jako dříve. To zklamání v nás už navždy zůstane.

Marie (67), Liberec.