Tajila jsem, že mě čeká operace. Musela jsem zaměstnat mozek i tělo. A tak jsem začala tvořit. Nečekala jsem ale, že tím vyléčím sama sebe.
Dokud je člověk zdráv, tak si myslí, že je nesmrtelný a možná nebezpečí podceňuje. Tak tomu bylo i u mě. Byla jsem pořád v jednom kole, plná energie a životního optimismu. Nečekala jsem, že zdravotní problém přijde tak brzy.
Žádné vážnější prohřešky proti životosprávě jsem nedělala, snažila jsem se žít zdravě a moudře, byla jsem nekuřák a abstinent. Nedokázala jsem v sobě najít sílu sdělit rodině, že mám nádor, který se ukázal být zhoubným, a že se budu muset podrobit zákroku.
Kdo ví, co zjistí další vyšetření. Jak jsem bývala vždy velký optimista, v noci mě začaly přepadat těžké myšlenky.
Budila jsem se kolem druhé ráno, dívala se dlouho do noci, a jak jsem tak zírala na potemnělé spící městečko, začaly se mi jevit před očima obrazy, které ožívaly a měnily se podobně jako obrazy v krasohledu.
Políbila mě múza?
Najednou přišla inspirace. Mám tu jen tak stát v okně nebo mám ty obrazy a vize malovat? Kdysi jsem byla v malování talentovaná a občas malovala obrázky svým dětem a posléze i vnukům. Našla jsem ve stole zapomenutý skicák a začala… malovala jsem až do svítání.
Tvůrčí duch mě pohltil a já se oprostila od starostí. Duše plula v jiných sférách a já se těšila a radovala jako malé dítě z každého mého nového výtvoru. Tak jsem došla k názoru, že si ty nejhezčí malůvky nechám zapaspartovat. A hned jsem to udělala.
Začala jsem si je věšet po ložnici, až jsem se stala zdrojem vtipů a poznámek svého okolí. Já si z toho ale nic nedělala. Malovala jsem a malovala – jako o závod. Vždycky se mi ulevilo.
Můj čas nenadešel
Operace se povedla i přes počáteční neblahé prognózy lékařů. K žádným komplikacím nedošlo a moje zdraví se začalo lepšit. Svitla mi naděje. Třeba se stane zázrak. Svůj čas jsem trávila mezi svými obrazy a ještě radostněji malovala. Dnes jsem už mimo nebezpečí.
Třebaže nejsem zcela v pořádku, můj zdravotní stav se velmi zlepšil. A moje obrazy? Ty nezůstaly pouze v utajení mé ložnice, ale postupně se rozmnožily i do dalších částí našeho domku. A byla jsem s nimi úspěšná i v místní čajovně, kde si je vystavili.
Dokonce jsem několik výtvorů prodala a mnohé z nich věnovala. Nejsem žádný umělec, ale těší mě, že se všichni shodují v tom, že ty mé abstraktní obrázky působí příjemně a lahodí duši.
Eva (64), Třinec.
