Nikdo jiný tu smutnou ženu neviděl, pouze já sama.

Když se manželovi naskytla v práci možnost půjčit si od jednoho známého na celé léto chatu, uvítala jsem to s nadšením. Mělo to jedinou podmínku, že se o chatu budeme pravidelně starat. To pro nás nepředstavovalo žádný problém.

S Jirkou, mým mužem, jsme tam jezdili nejprve jen ve dvou. Pak za námi přijela i dcera Iveta s pětiletým vnoučkem Tomáškem. Pro něho to bylo o prázdninách dokonalé místo, takže jsem Ivetě slíbila, že s námi může nějaký čas zůstat.

Vnouček o ní neměl tušení

Okolí chaty bylo ideální na procházky: hluboké lesy, louky, malé jezírko. Brala jsem Tomáška na procházky s sebou, zatímco manžel něco kutil na chatě. Tomášek byl celkem aktivní chlapec, který se jen tak neunavil. Naše procházky zahrnovaly čím dál širší okruh.

Jedna z cest nás zavedla na místo, kde na mě z neznámého důvodu hned padla zvláštní tíseň. Vládlo tam ticho, neslyšela jsem dokonce ani zpěv ptáků. Pojednou jsem zahlédla na kraji lesa ženskou postavu. Byla to starší žena, která jen stála a dívala se na nás.

Vyzařoval z ní smutek. Měla jsem z ní nepříjemný pocit. Tomášek se ale rozběhl směrem k ní, takže jsem ho musela následovat. Jak jsem se k té ženě přiblížila, považovala jsem za zdvořilé ji pozdravit.

Tomášek se pojednou zarazil, vrátil se ke mně a chytil mě za ruku, jako by se něčeho bál. Vybídla jsem ho, aby tu paní také pozdravil. Udiveně se na mě podíval a řekl, že žádnou paní nevidí.

Byla jsem z toho v šoku a snažila jsem se co nejrychleji jít pryč. Ještě jednou jsem se po té ženě ohlédla. Zamrazilo mě, když jsem spatřila, jak mi zamávala.

Byla to opravdu záhada

Váhala jsem, zda mám o tom zážitku vyprávět manželovi. Nejspíš by mi ho uvěřil, ale nechtěla jsem, aby si myslel, že se mi třeba jen něco zdálo. A kdyby se zeptal Tomáška, ten by o žádné staré paní nevěděl.

Byl pouze svědkem toho, jak jsem někoho pozdravila, aniž by on sám viděl nějakého člověka. Ve zbytku dne jsem o tom přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla pustit to z hlavy. Další den jsem ale tu tajemnou ženu uviděla znovu, na jiném místě.

Tentokrát už jsem se tolik nepolekala, tím spíš, že žena se tvářila opravdu hodně nešťastně, takže jsem nevnímala žádné nebezpečí. Tomášek byl znovu se mnou, ale opět tu paní neviděl. Neušlo mi, jak pozorně si ho žena prohlížela.

Přála jsem si tu záhadu vyřešit, tím spíš, že jsem dotyčnou paní začala vídat i během dalších dnů. Potom jsem se vydala jednou do lesů sama. Chodila jsem všude možně a vlastně jsem si i přála tu záhadnou ženu spatřit, ale tentokrát se to nepodařilo.

Dočkala jsem se vysvětlení

Došla jsem až do nedaleké vesnice. Tam jsem se pustila do řeči s jednou místní obyvatelkou. Nenápadně jsem zavedla řeč na to, co se mi v minulých dnech stalo.

Nechtěla jsem o tom mluvit jako o svém zážitku, takže jsem tvrdila, že jsem slyšela cosi o jedné místní pověsti. Řekla jsem, že se tu prý zjevuje přízrak staré ženy.

Nemyslela jsem si, že se dočkám nějaké reakce, ale byla jsem překvapená. Ta místní obyvatelka totiž hned zareagovala a dokonce uvedla jméno té paní. Prý se jedná o starou Vávrovou, která v lesích děsí lidí už spoustu let.

Je ale neškodná a zjevuje se jen těm, kdo s sebou mají malé děcko.Jí samotné se totiž kdysi utopil malý syn, když na něho nedávala pozor. Tehdy se z toho zbláznila a zemřela v ústavu pro choromyslné.

Nyní se zjevuje proto, aby spatřila lásku rodičů či prarodičů k malým dětem. Za objasnění jsem místní ženě poděkovala. Přízrak té smutné paní jsem pak už víckrát nespatřila.

Andrea N., (61), Praha