Do obtíží se občas v životě dostane každý z nás. V takových chvílích je dobré mít někoho, kdo nás podrží.

Krátce po padesátce jsem přišla jsem o práci, na které mi velmi záleželo. Byla to pro mě velká rána, tím spíš, že k tomu došlo podrazem ze strany kolegy. Zalíbil se nové šéfové natolik, že ji postupně ovládl a „zařídil“ tak zákulisními intrikami moji výpověď.

Dopřála jsem si odpočinek

Do té doby jsem byla rozvedenou, ale spokojenou ženou, která věří sobě i ostatním a dokáže ze sebe vydávat to nejlepší. Tenhle svět jistot se náhle rozbil a já z toho byla opravdu nešťastná. Ještě že jsem měla svého přítele…

Kamil věděl celkem dost o poměrech v mém zaměstnání a sledoval celý můj náhlý pád s informovaným odstupem. Když k němu došlo a já se v rozhovoru s majitelem firmy dozvěděla, že končím, Kamil jako by to čekal.

Utěšoval mě, souhlasil se mnou, že je to nespravedlivé a svolával hromy a blesky na šéfovou a kolegu. Pak navrhl, abych si od všeho odpočinula, než se pustím do hledání jiné práce. Řekl, že si můžeme dopřát dva týdny u moře.

On sám měl svoji pozici celkem jistou, vydělával dost a konec mé práce nás příliš finančně neohrožoval.

Nejprve jsem o odpočinku u moře nechtěla moc slyšet, pak jsem si ale řekla, že na ni mám po všech těch večerech i víkendech, které jsem práci věnovala, nárok. Kamil vybral jeden lepší hotel v Turecku a za týden jsme vyrazili.

Nejprve to moc nevypadalo

Ten odpočinek mi přišel náramně vhod. Cítila jsem se, jako kdybych se ocitla mimo svůj prostor a čas. Byli jsme jen my dva, já a Kamil, žádné hořké vzpomínky na práci, žádná obava z budoucnosti. Nemluvili jsme o křivdě, která se mi v zaměstnání stala ani o tom, co bude dál.

Vytrhli jsme si těch čtrnáct dní z kalendáře života a prožili je naplno. Hodně mě to osvěžilo, zvedlo nahoru. Po návratu to na mě zase trochu dopadlo, přece jen se nedalo unikat věčně.

Byla jsem ale nyní plná optimismu a věřila, že si najdu podobnou práci jako předtím.

A hned jsem se do toho pustila. Uběhl týden, dva, tři a já pomalu začala ztrácet naději. Dvakrát jsem v nabídkách zaměstnání objevila něco, co by mě hodně zajímalo, ale pokaždé jsem přišla pozdě – místo už bylo obsazeno.

Vždy mě to shodilo o jeden stupínek na žebříčku sebedůvěry dolů. Kamil říkal, že moc spěchám a jeho slova mě pokaždé uklidnila. Vyrovnanost mého přítele byla tak trochu nakažlivá.

Snažila jsem se podle jeho rady dívat na svoji situaci s odstupem a věřte nebo ne, pomáhalo to. Kdykoliv jsem si říkala, že jsem šanci na dobrou práci už ztratila, Kamil mě pohladil a řekl, že to zvládneme.

Nakonec přišla satisfakce

Za měsíc jsem se přihlásila do konkurzu na místo ve firmě, která byla konkurenční vůči té mé předchozí. Nebyla to pozice přímo odpovídající mému někdejšímu postavení, ale mohl to být dobrý startovní bod.

Trochu jsem se obávala, zda skutečnost, že jsem pracovala pro konkurenci, nebude spíš nevýhodou.

Nebyla. Místo jsem získala. Vzhledem ke svým znalostem a tomu, že mě práce opravdu bavila, dostala jsem se za pár měsíců znovu o něco výš.

A když pak moje nová firma kupovala tu moji starou – protože ta se mezitím dostala do existenčních potíží, i kvůli té šéfové a onomu kolegovi – cítila jsem velkou satisfakci.

Nyní pracuji tam, kde si mě váží a kde nikdo nikoho nepodráží. V Kamilovi mám i nadále velkou oporu a vím, že ať se stane cokoliv, můj přítel mě nenechá padnout.

Jana B. (56), Olomouc