Některých krásných zvyků bychom se neměli zbavovat.

Často se sama sebe ptám, proč nejkrásnější věci na světě trvají tak krátce. Měla jsem po rozvodu přítele, u kterého jsem litovala, že jsem ho nepotkala v mládí. Věděla jsem, že s Tomášem bych se bývala nerozvedla.

Dva tisíce písní

Zatímco můj manžel myslel vždy jen na sebe, což byl jeden z důvodů, proč jsme se nakonec rozešli, Tomášovi na mě opravdu záleželo. Začínalo to vždy už ráno po probuzení, které se pro mě stalo vždy krásným začátkem každého dne.

Tomáš totiž vždycky vstával dříve než já a pravidelně si pro mě připravil nějakou krásnou písničku, kterou jsem do té doby neznala. Jeho znalosti písní byly skoro nevyčerpatelné. Pokaždé se strefil do mé nálady a do mého vkusu.

Prožili jsme spolu spoustu krásných věcí, ale to ranní probouzení s písničkou pro mě bylo něčím zásadním a nezapomenutelným. Byli jsme spolu s Tomášem krásných sedm let. Když to spočítám, tak se jednalo o více než dva tisíce písniček.

Jako by poslouchal se mnou

Je to už tři roky, co se mi pestrobarevný život s přítelem proměnil ve smutnou prázdnotu. Jednoho dne se Tomáš nevrátil domů. Až pozdě večer jsem se dozvěděla, že měl smrtelnou autonehodu. Zavinil ji bohužel sám, když nedal přednost v jízdě.

Poté, co jsem se dlouho z této kruté ztráty vzpamatovávala, už jsem nikoho nehledala. Všechna moje rána po Tomášově odchodu byla tichá, bez hudby. Několikrát jsem zkusila tenhle zvyk obnovit sama, ale vždy mi to vehnalo slzy do očí.

Až v poslední době jsem našla opět sílu hned po probuzení začít ráno hudbou. Tu si vždycky večer připravím. Myslím přitom na to, jakou písničku by asi vybral Tomáš, a ráno mám pak na chvilku pocit, že ji opět posloucháme oba dva.

Vlastně tím opravdu získávám pocit, že je muž, kterého jsem milovala, stále se mnou – alespoň na těch pár minut, než písnička skončí.

Magda B. (51), Praha