Mých čtrnáct dní v nemocnici se změnilo v hotové peklo. Nikdo nebyl ochoten vzít v úvahu můj hendikep. Byla jsem nejprve dost zoufalá.

Do nemocnice mě doprovodila moje skvělá asistentka. Pomohla mi s lékařem vyplnit vstupní formuláře a rozloučily jsme se. Měla jsem dost strach z toho, co mě čeká. Ozařování, to je přece docela tabu. Jakmile ho podstoupíte, jste okamžitě okolím odepsaní.

A každý už vám píše nekrolog. Na tuto proceduru nás celkem šlo tenkrát deset. Všechny jsme měly stejný strach. Když ale kolegyně zjistily, že jsem hluchoněmá, uviděla jsem v jejich očích ještě mnohem větší obavy. Děsila je totiž představa, že mě vyfásnou na pokoj.

Jakoby se mě bály

Vyfásla mě Ivanka. Zpočátku se snažila rozpaky z podivné situace nějak řešit. Mluvila na mě a já jí začala psát. Ukázala jsem jí, že se tak můžeme celkem snadno dorozumívat. První den se opravdu snažila.

Pak se ale skamarádila s ostatními pacientkami z vedlejších pokojů a mě ponechala svému osudu. Vím, že mnoho lidí si vedle mě připadá trapně a proto raději utečou, než aby se se mnou snažili navazovat obtížný kontakt.

Jenže tady v tom pochmurném prostředí a náladě to bylo všechno mnohem těžší. Ocitla jsem se sama se svými obavami. Pacientky mě, i když neúmyslně, přehlížely. A když jsem za nimi vyšla ven na chodbu, automaticky provinile zmlkly, jako bych je mohla slyšet.

Od doktorů jsem to nečekala

Ještě horší ale bylo jednání lékařů. Když přišli na vizitu, automaticky se se všemi dotazy obraceli na moji spolubydlící a od ní také požadovali, aby mi dělala jakéhosi tlumočníka.

Ptali se na mé pocity a přitom se bavili s Ivankou a na mě se pomalu ani nepodívali. Byla jsem pro ně neviditelná. Nestála jsem jim za to, aby si vzali kus papíru a dotaz mi na něj napsali. Cítila jsem se hrozně.

Bylo to ponižující a zničující. V izolaci jsme byly všechny několik dní. Ale situace se nezměnila ani když jsme se mohli vrátit na normální pokoj. Naštěstí jsme měli už povolené návštěvy. Byla jsem šťastná, když za mnou přišla má rodina.

Nechtěla jsem jim kazit náladu svými historkami a tak jsme se bavili jen o hezkých věcech.

Konec všechno napravil

Seděli jsme na chodbičce a vesele se smáli. Po chvíli jsem si všimla, jak nás zpovzdálí pozoruje Ivanka. Návštěvní hodiny skončily a já se musela rozloučit. Šourala jsem se smutně do pokoje, protože mě čekalo ještě několik dní naprosté samoty.

Na stolku vedle mé postele ležel dopis. Byl od Ivanky. Omlouvala se, že se ke mně tak chovala odtažitě a prý, jestli si můžeme takhle dopisovat, že by se o mě chtěla dozvědět víc. Od té chvíle jsme nezahálely a neustále si psaly a psaly.

Pořád jsme si měly co „povídat“. Čas v nemocnici díky tomu rychle uběhl. Ivanka je z jiného města než já, a tak v dopisování pokračujeme dál.

Eva B.(42), Kroměříž