Kdo z nás ví, co se děje mezi hroby, když tam už nechodí lidé?  

Loni v zimě jsem šla tak jako každou neděli na hřbitov. Mám tam pochované oba dva rodiče, už dlouho. Chodívala jsem tam sama. Tentokrát jsem se tam vydala pozdě, už se skoro stmívalo. Chtěla jsem to stihnout ještě před zavírací hodinou.

Musela jsem až na druhý konec

Jako obvykle jsem chvíli stála u hrobu otce a matky a vzpomínala na dávné doby dětství. Nezapomněla jsem jim za všechno poděkovat. Vyšla jsem ze hřbitova a asi po třech minutách chůze jsem si uvědomila, že jsem tam zapomněla položenou igelitovou tašku.

Podívala jsem se na hodinky. Úřední otevírací hodiny už skončily. Bála jsem se, že brána hřbitova bude zamčená. Naštěstí nebyla. Proklouzla jsem dovnitř téměř za tmy. Hrob rodičů byl na druhé straně hřbitova, takže jsem musela projít kolem desítek hrobů.

Uprostřed cesty jsem se zarazila. Spatřila jsem, jak na náhrobní desce vlevo ode mě někdo sedí. Nejprve jsem si pomyslela, že je to někdo jako já, kdo přišel na poslední chvíli. Pak se ta postava otočila směrem ke mně. S hrůzou jsem spatřila, že má místo tváře jenom lebku!

Pohybovalo se to směrem ke mně!

Podlomily se mi nohy a málem jsem upadla. I když měla prázdné oční důlky, připadalo mi, že ta děsivá bytost na mě výhrůžně hledí. Hned mě napadlo, že je to duch nějakého mrtvého, nejspíš přímo z onoho hrobu, na kterém se nacházela.

Ve chvíli, kdy se duch dal do pohybu směrem ke mně, už jsem na nic nečekala. Dala jsem se na útěk a jen se v duchu modlila, aby mezitím správce hřbitova nezamkl bránu. Naštěstí byla stále otevřená. Až hodně daleko od hřbitova jsem se trochu vzpamatovala.

Tu noc jsem pak dlouho nemohla usnout a pronásledovaly mě strašidelné sny. Pro tašku jsem zašla další den, stále tam byla. Přestože bylo světlo, už jsem se na hřbitově necítila bezpečně – a to platí vlastně dodnes. Za tmy bych se tam už nikdy v životě sama neodvážila!

Jana A. (60), Děčín