Každý sen je sdělením, jehož význam často rozluštíme až po nějaké době.    

S manželem a dětmi jsme léta bydleli ve velkém čtyřpokojovém sídlištním bytě na okraji Plzně. Vyhovovalo nám to, i když já jsem vždycky snila o bydlení v centru, ve staré zástavbě.

Když se děti rozeběhly do světa a my zůstali s Bořkem v tak velkém prostoru sami, rozhodli jsme se, že byt prodáme a najdeme si menší v nějakém činžovním domě.

Neměla jsem kam utéct!

Trvalo docela dlouho, než jsme objevili to pravé, co se nám líbilo. Dům, ve kterém se byt nacházel, působil skutečně staře a bytelně, skoro jako z jiného světa.

A náš byt se nacházel nad prostory, ve kterých kdysi býval nějaký malý obchod, ale dnes už nebyly obývané. Zamilovala jsem si to tam na první pohled a libovala jsem si i po nastěhování.

V okolí panoval krásný klid, pravý opak toho panelákového ruchu, na který jsme dlouhé roky byli zvyklí. Připadalo mi, že tady můžu být jenom šťastná. Když se mi jedné noci zdál strašlivý sen, přičítala jsem to jenom nějaké špatné náhodě.

V tom snu jsem utíkala po kolejích. Byla mlhavá noc a mě doháněl vlak, za jehož světlem jsem se stále přes rameno ohlížela. Nedalo se uniknout ani napravo ani nalevo. Musela jsem stále běžet rovně a bylo jasné, že vlak mě každou chvíli dojede a zabije.

A to se také za chvíli stalo! Doslova jsem cítila náraz a pád a přesně v tom okamžiku jsem se probudila, celá zpocená hrůzou.

Bála jsem se dalšího úplňku

O tom škaredém snu jsem ještě pár dnů přemýšlela, než se mi začal vytrácet z paměti. Později jsem si v kalendáři všimla, že té noci byl zrovna úplněk. Brala jsem to jako určité vysvětlení. Tím víc mě vyděsilo, když se mi stejný sen zdál o příštím úplňku znovu.

Všechno se opakovalo obraz za obrazem, až do toho posledního, kdy do mě, bezmocně běžící, zezadu vrazil rozjetý vlak. Svěřila jsem se s tím vším i Bořkovi. Věděla jsem, že můj muž není z těch, kdo by se mi jen vysmáli nebo nad vším mávli rukou.

Také jemu připadalo divné, že se mi zdál tentýž sen a vždycky při úplňku, Musela jsem mu přiznat, že se další noci, kdy se měsíc zakulatí, bojím. Ukázalo se, že oprávněně. Ani třetí úplňková noc v novém bytě se nelišila od těch předchozích dvou.

Ačkoliv to nikdy nedělám, vzala jsem si tentokrát prášky na spaní a doufala, že mě ze spánku žádný sen nevytrhne. Nebylo to nic platné.

Byla to dávná historie

Druhý den jsme se s manželem radili, co s tím. Jít k nějakému psychologovi nebo psychiatrovi? Ale já jsem přece byla v pořádku! Bořek mi navrhl, abych si našla někoho, kdo se zabývá výkladem snů nebo prostě věcmi mezi nebem a zemí.

Nebylo to tak snadné a mezitím přišla opět noc, kdy měsíc dorostl do plné velikosti. I přesto, že jsem ten tajemný a děsivý sen čekala, stejně jsem se z něho opět probudila naprosto vyčerpaná hrůzou. Dva dny nato jsem zašla k jedné věštkyni a vykladačce snů.

Ta byla přesvědčená, že moje noční můry mají souvislost s historií domu, kam jsme se přistěhovali. Bořek tedy začal pátrat v minulosti. Nějaký čas to trvalo, ale nakonec to našel! Stalo se to už kdysi, za první republiky.

V prostorách pod námi tehdy bylo hokynářství. V době hospodářské krize jeho majitel zkrachoval a přišel o všechno. Jediné řešení viděl ve skoncování se životem. Vybral si k tomu nedalekou trať, která je dnes už zrušená.

Ten sen, který se mi opakovaně vracel, byl tedy něčím jako ozvěnou té dávné nešťastné události. Zajímavé je, že po tomto objevu se mi sen už nikdy nevrátil. Asi někdo mimo tento svět jenom chtěl, abych se s tou tragédií z minulého století seznámila.

Marie D., (53), Plzeň