Hledání hub se změnilo v boj o život. Dostala jsem osmnáct žihadel a nebýt manželovy pomoci, už bych asi nebyla mezi živými!

Obvyklá podzimní dovolená probíhala navlas stejně, jako jiné roky. Ubytování v malém rodinném penziónku, dobré jídlo a dlouhé vycházky po okolí. Poprvé jsme tam byli s manželem už před pár lety, když nám dal syn poukaz pod stromeček.

Hledal na sobě stále nějaké nemoci

„Tak co, zdalipak vyrazíme i letos na houby?“ ptal se mě manžel tak trochu výsměšně. Vloni jsem si totiž při tom hledání zvrkla nohu a musela pajdat opřená o větev, abych se vůbec dostala zpět.

Přísahala jsme tehdy, že do dost vzdáleného hustého lesa mě už nikdo nikdy nedostane! Ale chuť na dobrou kulajdu byla silnější. „Samozřejmě, že ano. Nasušíme si houby na zimu!“ tvrdila jsem a manžel se jen usmál.

Moje odpověď ho nijak nepřekvapila, za ty dlouhé roky našeho manželství mě měl přečtenou! Bohužel, i já jeho a jedna jeho vlastnost mě pořádně štvala. Z mého muže se stal na stará kolena hypochondr. Neustále na sobě nacházel příznaky všech nemocí.

Sám sobě diagnostikoval od tuberkulózy po malárii snad úplně všechno. U našeho obvodního lékaře byl vyhlášená firma!

Léky musel mít stále při sobě

Naštěstí si vždycky nechal po dobrém chorobu vymluvit. Odešel spokojený, ale ne na dlouho. Nikdy neuplynul ani měsíc, aby na sobě neshledal něco dalšího, strašného a fatálního! Začalo to vždycky téměř stejně:

„Alenko, nebudeš mi zase věřit, ale tentokrát je to bohužel jisté. Mám zcela určitě to a to!“ Nemělo cenu mi nic vymlouvat. Jen jsem se bála, že až svého lékaře naštve, skončí někde v blázinci! Sešněrují ho do kazajky a budou sprchovat ledovou vodou!

Na té naší podzimní dovolené dal většinou pokoj a užíval si sluníčka. Kufřík, či spíš pořádný kufr léků ale s sebou mít musel. „No, přece bys, Alenko, nechtěla umřít jen kvůli tomu, že jsem si doma zapomněl svoje léky!“ tvrdil mi. Pokrčila jsem jen rameny. Každý přece má něco, jeden pije, další kouří a třetí lítá za ženskými.

Chystala jsem rozvod

Hned druhý den po příjezdu jsme se vydali hned po snídani na ty již zmiňované houby. To abychom si do odjezdu pořádně odpočinuli a také stihli houby nasušit. Asi po hodině ostré chůze se manžel nečekaně zastavil. Chytil se za hlavu a tragickým hlasem zvolal:

„Já sklerotik! Zapomněl jsem si na pokoji léky! Musím se vrátit!“ Myslela jsem, že si dělá legraci. To snad nemohl myslet vážně! Bude se takovou dálku vracet kvůli pilulkám, které nikdo nikdy nepotřeboval? Než jsem mu stačila vynadat, byl pryč.

Naštvaná a znechucená jsem si sedla do trávy. Nedojala mě ani krásná příroda, ani zpěv ptáčků. Přemýšlela jsme o rozvodu. Nebo alespoň o útěku z dovolené. „Mám tohle zapotřebí? Musím mít po svém boku nějakého starého cvoka?

Ve svém věku bych třeba našla ještě chlapa, který to má v hlavě v pořádku…“ říkala jsem si a ani jsem si nevšimla, že se manžel shýbá nade mnou.

Nemohla jsem dýchat

„Kde ses tu tak rychle vzal?“ zeptala jsem se překvapeně, ale odpovědí mi bylo jen trochu záhadné pokrčení ramen. Až cestou se přiznal, že ho svezl nějaký rekreant na čtyřkolce. Prý se hrozně bál, že se naštvu… Tak přemohl strach!

Jeho přiznání ale můj vztek nijak nezmenšilo. Dokonce jsem začala manželem trošičku pohrdat. Bát se na čtyřkolce! Byl horší než malé děcko! „Au, jau!“ zakřičela jsem a začal se ohánět po vosách, které mě zákeřně napadly.

Asi jsem svojí chodeckou holí nechtěně píchla do vosího hnízda. Nevím. Švihala jsem s ní kolem sebe úplně bez rozmyslu, jak jsem byla rozzlobená. Těch vos bylo strašně moc a útočily na mě ze všech stran! Manžel se hrdinně vrhl do boje.

Mával kolem mě svým tričkem, které si pohotově svléknul. Oba jsme utíkali tak rychle, jak to šlo. Po pár metrech, když jsme se mohli konečně zastavit, se mi udělalo zle. Nemohla jsme popadnout dech a obličej mi žhnul, jako bych byla popálená!

Na houby už nikdy nepůjdu

„Buší mi srdce!“ bylo poslední, co jsem řekla. Potom jsem už jen lapala po dechu. „Spolkni to! Rychle!! Cpal mi manžel několik bílých pilulek do úst. Zdálo se mi nemožné něco spolknout, ale on mě donutil. Po chvíli jsem pocítila malou úlevu.

Zaslechla jsem, jak volá sanitku. Než přijela, bylo mi o hodně lépe! „Paní, nebýt vašeho manžela, udusila byste se! Ani nemusíte být moc alergická, tolik žihadel do obličeje, je moc nebezpečné!“ tvrdil záchranář a poklepal uznale manželovi na záda.

Jako že je kabrňák! Teprve nyní jsem si uvědomila, že mi ten můj hypochondr zachránil život. Nebýt toho, že se vrátil pro léky, už bych byla udušená. Od té doby mu už nic nevyčítám a jsem ráda, že kufřík nosí všude s sebou. Ale na houby už budu chodit jen do obchodu!

Alena S. (59), Olomouc