Mám fajn manžela a dvě krásné děti. Toužila jsem být vždy ženou v domácnosti. Přišla ale chvíle, kdy jsem nenáviděla svou situaci a chvílemi i děti s manželem.

Svého manžela jsem poznala přes seznamku. S kamarádkou jsme to tenkrát braly jako hec, obě jsme si podaly inzerát.Jí to nevyšlo, ale já poznala toho pravého. Hned na první schůzce jsme si neuvěřitelně sedli. Brzy jsme pochopili, že nemá cenu čekat.

Začali jsme spolu bydlet, naplánovali si společný život, svatbu a děti.Pár měsíců po svatbě se narodila dcera. Byla tak krásná, že se lidé zastavovali u kočárku a obdivovali ji. Prý dítě z reklamy. A já byla pyšná matka. Na své první dítě jsem se těšila.

Plánovala jsem, jak budu všechno stíhat.Smála jsem se mámě i tchyni, když říkaly: jen počkej, uvidíš, že všechno bude jinak. Měly pochopitelně pravdu. Jak jsem měla všechno dopředu naplánováno, tak z toho nevyšlo vůbec nic.

Prostě jsem se musela dceři přizpůsobit a dny, týdny, měsíce řídit podle ní.Když byl dceři rok, zjistila jsem, že jsem opět těhotná. Manžel se těšil, já už ne. Ale chtěli jsme dvě děti, tak jsem si řekla, že se nedá nic dělat…

Čas se tak vlekl…

Narodil se nám syn, máme páreček, jak jsme si přáli.Já doufala, že druhé dítě bude už pro mě hračka. Ale bylo to horší. Najednou jsem byla na dně. Manželova maminka mi pomáhala, ale nebylo to ono. Pohlídala jen pár hodin.

Moje mamka bydlela sto kilometrů od nás, takže hlídání bylo minimální.Manžel měl náročnou práci, spláceli jsme hypotéku, bylo potřeba, aby vydělával. Tak jsem byla na děti sama. Tolik mi chyběly kamarádky, veselý bezstarostný život.

Když jsem přišla do Prahy studovat vysokou, bydlela jsem na koleji, a studentský život mě bavil. Pořád na ty roky vzpomínám a stýská se mi. S takovým bezstarostným životem byl ale konec.

Děti se na mě neustále lepily, vyžadovaly pozornost a já neměla chvíli pro sebe. A když už jsem tu chvíli měla, chtěl ji manžel trávit ve dvou a nechápal, že chci být sama.Moje nejlepší kamarádky ještě děti neměly a nejevily o mě zájem. K čemu jim jsem, když nikam nemůžu?

Zoufalé volání

Žádnou maminku s dítětem, se kterou bych si mohla povídat, jsem neznala. Když jsem nějakou objevila, nedalo se s ní povídat.Netoužila jsem mluvit o vaření, manželovi a dětech, já chtěla únik duše z vězení. Ani jsem si už nepřipadala atraktivní.

Kdy jsem byla naposledy u holiče? Skříň jsem měla plnou krásných věcí, ale kam bych je nosila? Začala jsem být protivná a zlá.Nic mě nebavilo. A co bylo nejhorší, zamilovala jsem se do souseda. Románek s ním jsem viděla jako východisko z každodenní nudy.

Nebyla jsem ale nejspíš sousedův tip nebo se mě bál. Byly to nekonečné čtyři roky.Když jsem se vracela do zaměstnání, moje duše se tetelila štěstím. Aby mě ale lidé neodsoudili, tvářila jsem se, jak moc mě mrzí, že nemohu být dále ženou v domácnosti.

Dnes naše děti dospívají a já jsem ráda, že jsem to tehdy zvládla bez toho, aniž bych ublížila svým nejdražším.

Marcela (45), Kutná Hora.