Je to už více než čtyřicet let, ale já na tu zvláštní náhodu dodnes vzpomínám.

Vždycky jsem toužila pracovat v nemocnici. Věděla jsem, že na studium medicíny bych neměla buňky, takže jsem vystudovala střední zdravotnickou školu a nastoupila do práce jako zdravotní sestřička.

Mohl to být můj partner

Pracovala jsem na anesteziologicko-resuscitačním oddělení a pravidelně tak vídala lidi s těžkými úrazy. Jednoho dne přivezli mladíka zhruba mého věku po těžkém úrazu. Byl v přímém ohrožení života, operace ho zachránila.

Měla jsem ho na svém oddělení. Jmenoval se Mirek. Když pak přišel k sobě, postupně jsme si začali povídat. Připadal mi na svůj věk jako někdo, kdo ví, co v životě chce. Říkala jsem si, že právě takového partnera bych si přála mít.

Mirek měl v těle dost síly na to, aby se jeho stav rychle zlepšoval. Po měsíci byl z nemocnice propuštěn. Vzali jsme si na sebe kontakt, tehdy to byla adresa a telefonní číslo, ne mobily jako dnes.

Čekala jsem, že se Mirek ozve – i kdyby kontakt ztratil, věděl přece, kde pracuji. Nenapsal ani nezavolal a já si brzy nato našla svého osudového muže, kterého jsem si vzala.

Vybavilo se mi jeho příjmení

Po téměř čtvrt století, kdy jsem už měla děti skoro dospělé a pracovala jsem jako vrchní sestra, jsem si na Mirka vzpomněla. Bylo to díky jeho zvláštnímu příjmení.

Přijali jsme pacientku, která měla stejné, tak jsem se jí zeptala, jestli mého někdejšího pacienta nezná. Ukázalo se, že ano. Jednalo se o jejího švagra. Sebrala jsem odvahu a když odcházela, požádala jsem ji, aby Mirkovi vyřídila pozdrav.

Pár dnů nato se skutečně v nemocnici objevil. Čas se na něm podepsal stejně jako na mě. To porozumění z mládí mezi námi pořád fungovalo. Mirek byl na rozdíl ode mě rozvedený.

Já jsem na svém soukromí nic měnit nechtěla. Znovu jsme si vyměnili kontakty, ale opět se neozval. Netrápím se tím, protože jak se ukázal, svět je opravdu malý. Třeba se ještě setkáme někdy v pozdním stáří…

Jana R. (59), Brno