Větší štěstí v životě mívá ten, kdo dokáže včas rozeznat pravou příležitost.
Na nedostatek ctitelů jsem si nikdy nemohla stěžovat, ani v mládí, ani po čtyřicítce, kdy už jsem byla rozvedená. Částečně to bylo dáno i mým mladistvým vzhledem, který mě stále doprovázel, a který jsem se poctivě snažila udržovat.
Zatímco v případě manžela jsem si moc dobře nevybrala, partner pro další část života jsem si chtěla zvolit opravdu spolehlivého a takového, jaký by mi vyhovoval.
Zajímal se až moc
Jedním z nejaktivnějších nápadníků, které jsem měla, byl Marek, kolega na pracovišti. Bylo mu o pět let více než mně, také se před časem rozvedl. Na rozdíl ode mě neměl děti.
Já s těmi svými už neměla moc starostí, vdávala jsem se brzy a syn i dcera už měli svůj vlastní svět. Oba ještě sice studovali, ale mě potřebovali už jen pro své zázemí a tuto roli částečně suploval i bývalý manžel.
Ačkoliv naše vztahy po rozvodu byly chladné a jen formální, jedno jsem mu nemohla upřít: že se o naše děti umí postarat. Měla jsem tedy celkem volnost při navazování nových známostí.
Nepatřila jsem ale nikdy k ženám, které chodí moc do společnosti, na večírky, do vináren a podobně.
Moje možnosti byly tedy limitovány prací, kde jsem se stýkala i s mnoha cizími lidmi, náhodnými setkáními nebo inzeráty – ale ty pro mě představovaly až poslední možnost. O Markovi jsem věděla, že je to klidný a hodný muž, odrazoval mě však jeho přílišný zájem. Znáte to, když vás někdo uhání, utíkáte před ním, a naopak.
Vyhrál to muž z inzerátu
Na Markovi bylo sympatické, že to nevzdával, současně se ale nijak nevnucoval. Dával mi své sympatie najevo při každém setkání a rozhovoru, ale vždy decentně a s úsměvem. Někdy mi ho bylo skoro až líto.
Musela jsem si občas přiznat, že sama vlastně nevím, co chci. V koutku duše jsem se možná toužila sama hluboce zamilovat a o někoho usilovat, prožívat znovu to střídání naděje a nejistoty. Marek pro mě byl příliš snadno čitelný.
Věděla jsem, že stačí kývnout a budeme spolu. Nedala jsem mu šanci ani po půl roce jeho nenuceného dvoření. Dál jsem hledala všude jinde. Na internetu jsem potkala zajímavého muže.
Zdeněk mi připadal nejprve trochu domýšlivý, ale při osobním setkání jsem propadla jeho kouzlu. Po každé další schůzce jsem byla stále více zamilovaná. Zdeněk na mě jednoho dne počkal před prací. Marek to viděl. Došlo mu, že jeho šance jsou pryč. V dalších týdnech byl smutný, ale dál se ke mně choval s úctou a zdvořile.
Pochopila jsem, kdo je ten pravý
Brzy jsem začala poznávat, že Zdeněk má i své špatné stránky. Dokázal se pohádat kvůli maličkostem, jen aby neutrpěla jeho ješitnost. Oči se mi definitivně otevřely, když mě při jedné hádce málem uhodil.
Rychle jsem z toho vztahu vycouvala, ale Zdeněk mě pak ještě dlouho pronásledoval a vyhrožoval mi, protože tím rozchodem utrpělo jeho ego. Až teď jsem si uvědomila, jak jsem byla zaslepená. Pochopila jsem, že Marek by mi opravdu byl schopen dát to, co hledám:
trvalý nekonfliktní vztah a vzájemný respekt. Chtěla jsem mu dát najevo, že už jsem „volná“. Připadalo mi ale, že se jeho chování ke mně změnilo. Ty obdivné pohledy byly najednou pryč, zůstala jen ta slušnost. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pozvat ho na rande?
To by vypadalo divně. Řekl mi to nakonec sám – našel si mladší rozvedenou ženu s dětmi a bude se za ní stěhovat. Když jsem to slyšela, cítila jsem, jak se mi sevřelo srdce. Pochopila jsem, že už je pozdě a že jsem vlastní vinou promeškala jednu životní šanci.
Popřála jsem Markovi hodně štěstí, ale když dělal v práci večírek na rozloučenou, vymluvila jsem se na něco a nešla tam. Stalo se to už před rokem, ale já jsem dál sama a teď mě to bolí dvojnásobně.
Jana D. (44), Olomouc