V šeru a mlze jsme zabloudili. Nemohla jsem nalézt správnou odbočku. Vítr burácel a stromy se ohýbaly. Najednou jsme uslyšeli výkřik…
Dlouholetá kamarádka mi nabídla pobyt na své chatě v Krušných horách. S nadšením jsem přijala a těšila se, jak si budu užívat víkend s vnoučátky. Nasedli jsme do auta a vypravili se za zdravým prostředím.
Oběd v motorestu trval déle, než jsme počítali, a pak nás po cestě zlákaly hned dvě zajímavé zastávky. I co, říkala jsem si, trasa se mi zdála tak srozumitelná, že jsem nikam nespěchala. Bylo už šero, když jsme vyjížděli do prudkého kopce nad Chomutovem.
Vše nasvědčovalo tomu, že nás nečeká žádné další zdržení. To jsem se ale mýlila. Nechápu, jak to bylo možné, ale přejela jsem odbočku a zabloudila. Rychle se setmělo a já stále nemohla najít tu správnou cestu. Až jsem začala nabývat dojmu, že kroužím v nějakém začarovaném kruhu.
Zvedl se vítr a mlha se valila
Nikde nebylo živáčka, nepotkali jsme žádné auto a nikde jsme nenarazili na jediné obydlí. Velmi mě rozladily hrudky sněhu, které se navzdory pokročilému jaru začaly objevovat na kraji silnice. To by mi ještě scházelo!
Už dávno jsem měla auto přezuté a jela na letních kolech. Signál na mobilním telefonu zmizel, byli jsme v končinách, kde lišky, jak se říká, dávají dobou noc. To mi na radosti z výletu nepřidalo.
„Tudy jsme už jeli, babičko!“ upozornila Markétka, a malý Lukáš to potvrdil. Začala jsem být nervózní, a to vždy vypínám v autě rádio. Udělala jsem to i tentokrát. Potřebovala jsem se maximálně soustředit na cestu. Děti to pochopily a zmlkly. Ani nedutaly.
Jela jsem pomalu. Paliva jsem měla naštěstí dostatek. Říkala jsem si, že přinejhorším zastavím na lesní cestě a přespíme v autě do rána.
Ozval se hrůzostrašný jekot
A najednou to přišlo. Strašlivý, zoufalý ženský výkřik. Hrozně jsem se lekla, auto zavrávoralo na silnici, jak jsem šlápla na brzdu. Nemohla jsem se nadechnout. Hlavně nesmím dostat infarkt, říkala jsem si.
„Babičko, neotvírej!“ vykřikla vnučka a společně s bratrem bleskurychle pozamykaly všechny dveře v autě. Co to bylo? Zhasla jsem světla a upírali jsme oči do noci. Vítr se proháněl mezi kmeny a točil kolem nás, v záchvěvech keřů se míhaly cáry mlhy.
Jedna se protáhla přes naše auto. Nebyl to příjemný pocit. Na chvíli jsme vůbec neviděli. Nikde nebylo živáčka. Kde by se tu vzal , v takové zimě, větru a mlze, člověk? Tak daleko od civilizace? Nastartovala jsem, rozsvítila světla a pomalu se rozjela.
Konečně v dálce světélko
Po několika zatáčkách se objevilo označené rozcestí a konečně místo, které jsem znala. Zhluboka jsem si oddychla a vyrazila směr Měděnec. Už jsem věděla, kde jsem, a byli jsme mnohem blíže ke svému cíli, než jsem si myslela.
Chaloupku mé známé jsem našla už snadno. Tu noc jsme spali všichni jako by nás do vody hodili. A ten výkřik, co jsme slyšeli? Hned druhý den jsme se dozvěděli neuvěřitelnou věc. V místních lesích podle legendy běhá divoženka Marcebila.
Děsí prý lidi široko daleko svým křikem. Potkali jsme ji snad ten večer, kdy jsme po horách bloudili? Eva R.
(61), Písek.
