Byla jsem smířená s tím, že svého otce nikdy v životě neuvidím.

Na své dětství nevzpomínám příliš ráda. Žila jsem sama s matkou a jejími rodiči na malé vesnici. Společensky patřily osamělé ženy s dítětem k opovrhovaným lidem a občas to děti ve škole dávaly najevo i mně.

Já bych si bývala samozřejmě ráda přála mít otce jako ostatní, jenže když jsem se na něho mámy ptala, nechtěla o něm mluvit. Protože se mě zřekl, byl to pro ni navždy vyřízený případ.

Občas jsem na to myslela

Přes všechny útrapy a překážky se mi nakonec v životě zadařilo. Dostala jsem se i na vysokou školu, vdala jsem se za hodného muže a měla s ním tři báječné děti. O svém otci jsem přemýšlela jen občas.

Pořád jsem to brala jako nevyřešenou otázku, ale současně jsem se dávno smířila s tím, že se jeho jméno nikdy nedovím. Matka mi ho nechtěla prozradit ani tehdy, kdy vážně onemocněla a její dny se rychle krátily.

Vždy jsem si v duchu říkala, že o mě otec nikdy neprojevil zájem, tak proč bych já se měla zajímat o něho. Netušila jsem, jak mi jednou na moje otázky osud odpoví. Všechno začalo jedním telefonátem.

Neznámá žena mě oslovila jako prostředník někoho, kdo by mě chtěl vidět. Celkem rychle mi pak došlo, o koho se asi jedná.

Vysvětlil mi, jak to bylo

Nejprve jsem řekla „ne“. Cítila jsem zlost a lítost, že se o mě muž, který mě zplodil, zajímá až před mojí padesátkou. Potom ale zvítězila zvědavost. Řekla jsem si, že tím nic neztratím a souhlasila jsem, že se s oním mužem setkám.

Byla jsem hodně nervózní, když jsem čekala v kavárně, kde mělo dojít ke schůzce. Hned, jak ten starý pán vešel, jsem ho intuitivně poznala. Vyslechla jsem si od něho slova omluvy a také vysvětlení. V době, kdy měl poměr s mojí matkou, byl ženatý a měl rodinu.

Když se odmítl rozvést, matka s ním přerušila kontakt. Bránila jakémukoliv spojení až do své smrti. Po tomto setkání jsem cítila vnitřní klid, jaký jsem podvědomě celý život hledala.

S mým biologickým otcem jsem se pak už neviděla, jen jsem se od té ženy, která setkání zprostředkovala, dozvěděla, že zemřel na infarkt.

Martina V. (57), Znojmo