Maminka odvezla mě i sestru k tetě do malého města, abychom byly během války v bezpečí. Smrt si nás ale našla i tam…

Od události uplynulo sice už spoustu let, ale přesto bych se s vámi o ni ráda podělila, protože vzpomínka na ni je stále velmi živá. Nebylo mi tehdy ani deset let a bylo to koncem války.

Protože jsme s rodiči žili v Plzni, rozhodla se maminka, že mě a mou malou sestřičku, která byla ještě v kočárku, doveze ke své sestře do Klatov. Myslela si, že nás tak uchrání před nálety, které se na Plzeň koncem války soustřeďovaly.

Žena mi zatarasila cestu Teta Máňa, jak jsme ji říkali, měla dvojčata, chlapce, a já jsem s nimi mohla každý den hodinku běhat po městě. Někdy jsem sebou brala kočárek se sestrou, aby si teta odpočinula. Ten den jsme jako obvykle vyrazili.

Chtěli jsme jet na náměstí. Bylo už skoro poledne, a tak jsem počítala s tím, že s kočárkem náměstí pouze objedu a zase se vrátím k tetě. Nestačili jsme se však na náměstí dostat.

Do cesty se mi najednou postavila starší korpulentní paní, snad padesátnice, nevím, tenkrát vypadaly ženy spíš starší, a řekla mi, že mi teta vzkazuje, abych s dětmi jela do zahrady, že tam za námi přijde.

Zahrada se rozkládala na okraji města a rodina mé tety si tam ve staré stodole tajně držela slepice, které neměla přihlášené. Kupodivu to nikdy neprasklo, snad proto, že nebyli jediní, kdo si takto vylepšovali válečné příděly.

Stodola nás zachránila

Možná bych se jindy nad vzkazem zamyslela, zvláště když jsem tu paní viděla poprvé, ale v jejím hlase byla taková přesvědčivá naléhavost, že jsem o vzkazu vůbec nepřemýšlela a poslechla. Otočila jsem se a s tetinými dvojčaty v patách mířila k okraji města.

Sotva jsme dorazili do zahrady, objevila se na cestě teta. Celá udýchaná se přiřítila a začala mi vyčítat, proč jsem se s dětmi pustila tak daleko. Vůbec jsem nebyla schopná se bránit. V tom jsme zaslechly hučení letadel.

Teta přestala, pochytala syny a křikla na mě: „Rychle do stodoly!“ Utíkala jsem, jak mi to jen kočárek dovoloval. Nad Klatovy se rozpoutalo hotové. Peklo. Místo toho, aby letadla letěla dál směrem na Plzeň, začala bombardovat nádraží a město.

Prožili jsme okamžiky děsivé hrůzy. Když jsme se po náletu vrátili do středu města, dům, ve kterém teta bydlela a kde měl její manžel obchod, ležel v troskách. Strýc v ruinách zahynul.

Ona neznámá žena, ve které jsem později na rodinných fotkách poznala dávno zemřelou matku strýce, tehdy zachránila mne, děti i tetu. Jestli varovala i svého syna, pak to bylo zbytečně.

Anna (81), Plzeň .