Václava jsem zprvu znala jen z Jitčina vyprávění. Byl to podle ní ten nejbáječnější kluk pod sluncem, urostlý, vtipný a bystrý.
Přiznávám to nerada, ale přebrala jsem kluka kamarádce. Dobře vím, že se to nedělá, ale bylo to zkrátka silnější než já. Zprvu jsem ho vůbec neznala, jen z jejího vyprávění.
Podle Jitky byl Václav ten nejúžasnější kluk pod sluncem, vysoký, štíhlý, hezky se oblékal, s krásným úsměvem. Chodil na průmyslovku a chystal se na vysokou, z čehož vyplývalo, že mu to pálí. „Je báječný,“ vzdychala Jitka.
„Jen se bojím, aby si nenašel nějakou jinou.“ Ubezpečila jsem ji, že ona je také báječná, a pokud má ten její Václav rozum a charakter, určitě ji neopustí. Jenomže pak jsem ho na zábavě poprvé uviděla naživo a trochu se zapotácela. Byl to můj typ! Kluk, o kterém jsem snila snad už od první třídy.
Jako vrány
Samozřejmě jsem se snažila nedat to na sobě znát. Tím hůř, když projevil přání si se mnou zatancovat. „Jen běž,“ dovolila mi to Jitka. „Ty jsi kámoška, tobě věřím.“ Zírali jsme na sebe jako vrány. Bylo to oboustranné vzplanutí.
Zamilovala jsem se do kluka nejlepší kamarádky na první pohled. On také působil jako vykolejený vlak. Když hudba dohrála, vedl mě zpátky ke stolku a cestou mi do ucha zašeptal:
„Zítra v pět v parku.“ Srdce se mi sevřelo, na jednu stranu nadšením, na druhou zděšením. Opravdu si dávám dostaveníčko s klukem mé kamarádky? Nazítří jsem v parku přešlapovala už za deset minut pět.
„Děláme hroznou věc,“ zajíkla jsem se, když stanul přede mnou. Smutně přikývl. Chvíli jsme provinile mlčeli, pak mě políbil. Bylo to asi drzé, znali jsme se jen pár hodin, ale rozhodně jsem mu to nevytýkala. Bylo třeba šetřit energií, čekaly nás zlé časy. Museli jsme se přiznat.
Facka
Bylo to opravdu zlé. O několik dní později jsem se Jitce přiznala s kajícně sklopenou hlavou. Nechtěla mi věřit. Myslela, že žertuji, že je to jen nějaký přihlouplý vtip. „To není možný,“ opakovala pořád dokola. Když mi vytryskly slzy, dala mi facku a utekla.
Bylo to ještě horší, než jsem čekala. Přestala se se mnou bavit. Seděly jsme spolu v lavici, a ona se ode mě hned druhý den odstěhovala ke Stehlíkové, i když ji nesnášela.
To se táhlo skoro půl roku, teprve pak mi začala odpovídat na pozdrav, asi i proto, že si našla za Václava náhradu. Můj nejhezčí svatební dar byla její přítomnost na mé a Václavově svatbě.
Bála jsem se, že, ač pozvaná, nepřijde. Ale byla tam. Usmívala se, blahopřála a povídá mi: „Hodí se k tobě mnohem víc než ke mně. Buďte šťastni.“
Jiřina (65), Pardubice
To je fakt pecka, že Jitka nakonec přišla na svatbu a dokonce popřála! Asi to bylo dost těžký pro všechny zúčastněný.
V životě se občas stane něco, co je obtížné kontrolovat, city jsou silné. Doufám, že se nakonec vše vyřešilo v dobrém a zůstaly přáteli.
No, takováhle situace musí bejt fakt těžká. Ale na druhou stranu, když je láska oboustranná, tak je těžký tomu odolat.
Ty jo, to je drsný! Ale chápu, že když někoho miluješ, tak je těžký s tim něco dělat. Snad se s tou kámoškou zas smířila.
Tohle je docela šokující příběh! Chápu, že city můžou být silný, ale přebrání kluka nejlepší kamarádce je opravdu velký krok. Zajímalo by mě, jak se to řešilo dál.
No teda, já bych si to se svýma kamarádkama nikdy nedovolila! Je to fakt ožehavý téma, někdy prostě city zvítězí nad rozumem.